Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Bratrislavský měsíc fotografie XX

Listopadová cesta do Bratislavy už dvacet let patří ke stabilním položkám v diáři milovníků fotografie. Letošní „měsíc“ přivítal své návštěvníky půvabným babím létem, novým designem katalogu a znatelně lepší organizací, než na jakou jsme byli zvyklí v minulosti. 

 

Mezi návštěvníky festivalu rok od roku stoupají počty členů nové generace umělců, zejména studentů středních a vysokých škol, kteří do Bratislavy přijíždějí s jiným pohledem na svět a s jiným očekáváním než ti starší. Jedním z projevů této „generační třenice“ je paraelně pořádaný první ročník Off Photo Festivalu. Zatímco oficiální Měsíc fotografie si většinou zakládá na výstavách prověřených autorů, studentská off-konkurence se zaměřila na mladé a neokoukané umělce. Toto letošní propojení – po Birgusovsku řečeno jistot a hledání v umělecké tvorbě – bylo velmi sympatické a dalo bratislavskému svátku fotografie nečekaně novou tvář.

 

Bratislavský festival je ideálním místem pro všechny, kdo obdivují kvalitní fotografie, rádi by je viděli „naživo“ a přitom se jim nechce cestovat daleko za hranice. Víkendová návštěva 34 výstav na nevelké ploše bratislavského centra je intenzivním zážitkem. Všechny galerie jsou navzájem natolik blízko, že vzdálenost mezi nimi většina zájemců snadno překoná pěšky nebo na kole. V rámci procházky „od kavárny ke kavárně“ lze absolvovat vzrušující exkurzi dějinami i současností umělecké tvorby. Už proto si myslím, že pouť do Bratislavy by měl aspoň jednou za život absolvovat každý pravověrný středoevropský fotograf.

 

 

Pod jednou střechou

Nejrozsáhlejší nabídku výstavních projektů na jednom místě nabídnul tradičně Dům umění na náměsti SNP. Pod jednou střechou tu byla výstava World Press Photo 2009, pohledy na současnou britskou společnost od Martina Parra, Groteskní kompozice z Latinské Ameriky v digitálním věku od Marcose peze a Příběhy od slovenského umělce Robo Kočana. 

 

Tradičně silná byla zejména Parrova výstava. Tento člen prestižní agentury Magnum představuje současnou společnost způsobem, že udělat to tak před 20 lety v socialistickém Československu, dostal by nejméně pět let nepodmíněně. Svět viděný jeho očima je v podstatě smutný, snobský, milující na pohled exkluzivní obal bez jakéhokoliv obsahu. Hrdinové-nehrdinové z jeho fotografií se zoufale snaží natlačit do třídy, na kterou často nemají. Jsou účastníky společenské hry, která až díky Parrovi naplno odhalí svou absurditu. Jeho lidé – obrazně i doslova – tráví „senzační odpoledne“ sedíc v hromadě odpadků. Pokud bych byl emigrant a podle fotografií se rozhodoval, do které země emigrovat, do Parrova světa by to určitě nebylo. 

 

V hlavní místnosti Domu umění pak bylo možno shlédnout projekt Neklidné médium, který nabídnul průřez slovenskou fotografií posledních dvaceti let. Právě tato výstava působila nejrozpačitěji. Vysoký a přitom relativně malý prostor láká vystavovatele vytvářet zde cosi na způsob uměleckých salonů. Samozřejmě – v tomto průřezu se objevily kvalitní a v minulosti už s úspěchem prezentované soubory (portrétní projekt 33 procent od Tibora Takátse, Kollárovy svatební síně, Bánovo Jiné Slovensko, Balcova sídliště, Švolíkovy krajiny) i kvalitní neokoukaná tvorba. Chybou projektu bylo, že kurátoři Lucia L. Fišerová, Anna Maximova a Václav Macek chtěli na malé ploše říct „vše“. To se jim sice povedlo, provedli to však způsobem, který v divákovi zanechá dokonalý zmatek.

 

 

Ruský salon

Během Měsíce fotografie bylo představeno několik výstav, které obracejí naší pozornost do minlosti. V Zoya Gallery sídlící v rozlehlém patře historického Erdödyho paláce bylo možno navštívit Fotografické příběhy 1840–1950, což byly snímky pocházející ze sbírek Ruského státního archivu literatury a umění. Popisky pod zvětšeninami byly provedeny s důkladností, která se jen tak nevidí. Texty nejen že poskytly informaci o autorovi a místu vzniku, ale také posloužily jako průvodce po jménech vyfotografovaných osob a posledních majitelů zvětšenin. S archivní důkladností zde byly drobným písmem zmíněny všechny podrobnosti, které lze z jednotlivých obrázků vyčíst nebo odvodit. Stovky jednotně zapaspartovaných fotografií pokryly stěny několika rozměrných místností, kde v podivné symbioze koexistovaly křišťálové lustry, štukované stropy a ornamentální tapeta s moderními sochami a plastovými židlemi. Výtvarné snímky střídaly popisné pohledy na světová města, krajinu a obyvatele. Vedle sebe byla prezentovaná jak díla neznámých autorů, tak práce ruské fotografické elity. Celkově se však nemohu ubránit dojmu, že úspěšnou výstavu nelze postavit na tom, že určité snímky nějaký čas společně ležely ve stejném archivu. Kurátoři Jevgenij Berezněr, Irina Čmyrevová a Natálie Tarasovová měli k tomuto materiálu přistoupit s razancí, měli pečlivě vybírat, snížit počet vystavených děl a dát jejich společné prezentaci čitelnější řád. 

 

 

Tehdy a dnes

Zajímavou kombinaci historických snímků a současného pohledu na svět prezentovala dvojice výstav ve Středoevropském domě fotografie. Momentky ze staré Bratislavy od Jána Cifry svými motivy i provedením mnohdy připomínaly díla jeho slavnějších kolegů. Fotbaloví fanoušci močící u ohrady vyvolaly vzpomínku na Cartier-Bressonovo dílo, pohledy na pouť díla řady surrealistů, zahradní slavnosti jakoby odrážely lesk ranné tvorby Josefa Sudka. 

 

Skupinová výstava Rituály přechodu tvůrčí asociace Sputnik Photos ukázala pohled několika autorů na současný život na východ od slovenských hranic. Fotografové cestovali po této obrovské zemi s cílem zachytit jejího ducha a odpověď na otázku, do jaké míry se její obyvatelé vyrovnávají s životem v přechodu mezi dvěma světy – komunismem a kapitalismem, tradicí a modernitou. Krymské obrázky od Justyny Mielnikiewiczové, těžba uhlí v Donbasu od Filipa Singra či sonda Andreje Balca do prázného života v městě Antratsyt jsou smutným, upřímným a nelítostným obrazem současného života Ukrajinců. 

 

 

Stín nestín

Měsíc fotografie v Bratislavě je vhodnou příležitostí, kdy prezentovat domácím i zahraničním návštěvníkům fotografie dokumentující málo známé pohledy na dějiny slovenského národa, jeho tvůrčí vzedmutí i propady. Tuto roli v letošním roce splnila výstava propagandistických snímků z období Slovenského státu nazvaná Ve stínu třetí říše. Mnohého možná překvapí, jak totalita dokáže být s odstupem let směšná a banální. Zarazí, že obdobný typ moderně pojaté fotografie vytvořené rukou „poučeného“ autora dokázal posloužit nejen rudému, ale i hnědému socialismu. Často moderně komponované reportážní záběry si lze představit jak ve válečných časopisech, tak v „pokrokovém“ tisku 50. let minulého století.

 

K výstavě bych měl jen jednu výhradu. Alibisticky na mě působí její název „Ve stínu třetí říše“. Slovensko – ať se to dnešním obyvatelům této země líbí nebo ne – bylo samostatným klerofašistickým státem a aktivním spojencem nacistického Německa. Přesnější a upřímnější by byl titul „Po boku třetí říše“.

 

 

Spoutaní

Formou jednoduché a nekomplikované, vnitřně však nesmírně silné byly dvojportréty Chien-Chi Changa. Autor v letech 1993–1999 zachytil v tchajwanské psychiatrické klinice dvojice duševně nemocných pacientů, kteří jsou k sobě z terapeutických důvodů přivázáni řetězem. Přestože jsou tito lidé doslova svázáni jeden s druhým, na fotografiích nespoutaně projevují své osobní pocity a přirozený temperament. Pobyt ve výstavní síni, jejíž stěny byly pokryté rozměrnými černobílými zvětšeninami v prostém rámu, nabídnul neobvyklý zážitek. Nečekaně silný, nečekaně autentický dojem, že i my jsme součástí této svérázné společnosti.

 

 

Bavící se Afrika, uprchlíkova Itálie, vojákův Mošnov

Hned trojici výstav nabídla budova Galerie města Bratislavy. Největší prostor získal portrétní projekt Malicka Sidibé, který vytvořil soubor ze života africké společnosti. Rozměrné černobílé snímky zachycující klasické i živé portréty, mládež během tanečních zábav i z radovánek u vody. 

 

Lukasův Italský deník, který tento autor vytvářel během pobytu jeho rodiny v uprchlickém táboře, je upřímným dokumentem života exulanta. Přestože tyto snímky nevznikaly jako tvůrčí dílo, nezapřou talent svého autora. Díky jednoduše komponovaným snímkům naplněných osobní angažovaností lze v myšlenkách prožít zkušenost Jana Lukase, je možné se vcítit do neurčitých pocitů člověka, který je dočasně bez domova. Jedinou slabinou této výstavy byla zoufale lesklá skla, která překrývala fotografie. Tato zdánlivá maličkost nutila návštěvníky výstavy k podivnému rituálnímu tanci s cílem najít takový úhel pohledu, který odfiltruje odlesky. 

 

Obdobě intenzivní sondu do života vydělené skupiny lidí představoval i sousední dokument Josefa Mouchy z období, kdy v 80. letech 20. století vykonával základní vojenskou službu na letecké základně v Mošnově. 

 

 

Za novými trendy k ITF a OFF

Mimořádně inspirativní byla návštěva skupinové výstavy studentů opavského ITF. Připomenu zde vyretušované slavné válečné fotografie od Pavla Maria Smejkala, autoportrétní cyklus Masky od Batlomieje Lurky nebo soubor Jaroslava Kociána Rodinný portrét. Neokoukaný pohled na svět a lidské vztahy nabídla Ester Erdélyiová, která v řadě zachytila osoby a jejich nejvýznamnější životní partnery. Branislav Štěpánek zas na autentických záběrech z pornografických filmů nachází scény připomínající díla slavných fotografů. Na výstavě byly představeny i snímky studenta ITF Romana Vondrouše, za které získal v letošním ročníku Czech Press Photo grant pražského primátora. 

 

Přes rozsah tohoto článku nelze do detailu popsat všechny výstavy letošního ročníku Měsíce fotografie. Za všechny dosud nezmíněné projekty bych jmenoval výbornou přehlídku díla Františka Drtikola, profesionálně odvedenou prezentaci „figurkového“ období tohoto autora. Řada z prezentovaných snímků, které mnohdy vznikly jen jako skicy pro autorovu budoucí práci, byla pro většinu návštěvníků novinkou. 

 

Závěrem bych se vrátil k myšlence, která tu zazněla už v úvodu. Bratislavský festival je už zajetým podnikem. Má své rituály, tradiční svatyně, ustálený okruh apoštolů. Pravidelný návštěvník si už zvyknul na přetahovanou o novinářskou akreditaci, na zmatky, na výstavy, jejichž instalace občas vypadá, že byla provedena narychlo půl hodiny před vernisáží. 

 

Měsíc fotografie se čím dál tím více profiluje jako prezentace prověřeného umění. Kdo v Bratislavě letos hledal nové trendy ve fotografii, našel je na skupinové výstavě opavského Institutu tvůrčí fotografie Slezské university v Opavě, na představení prací studentů Univerzity umění z polské Poznaně a na výstavách „konkurenčního“ Off festivalu. Slovo konkurenční dávám do uvozovek, protože oba seriály výstav se skvělým způsobem doplňují. Bude jen dobře, pokud toto soužití vydrží i v dalších letech.

 

 


 

 

Odkazy:

Měsíc fotografie – http://www.sedf.sk

Off Photo Festival – http://www.offfestival.sk

 

...

Vloženo: 29.11.2010 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52