Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Barbora a Radim Žůrkovi: Tvorba je naše pouto

Rozhovor s Barborou a Radimem Žůrkovými

 

 

Když potkáte manžele Žůrkovi v restauraci nad sklenkou vína, netipovali byste, že tito dva svou tvorbou předznamenávají aktuální trendy v české portrétní fotografii. Milý čtyřicátník s očima schovanýma za nové brýle a hezká dlouhovlasá dvacetiletá dívka budí dojem šťastného a bezstarostného partnerského páru při odpočinku. Až když se zaposloucháte do jejich hovoru, zjistíte, že místo romantických slov živě diskutují o svém budoucím projektu. 

S Barborou a Radimem Žůrkovými jsem se setkal v mexickém baru na pražském Smíchově. Můj původní „výslech“ této tvůrčí dvojice se v průběhu času proměnil v trojstrannou debatu, až nakonec došlo k setření rozdílu mezi tazatelem a dotazovanými.

 

 

Patříte k těm autorům, kteří fotografovali od dětství?

Radim: V dětství a pubertě jsem aparát prakticky nevzal do rukou. Nikdy mě nebavilo dokumentovat rodinu a přátele. Hodně jsem však maloval a zajímal se o výtvarné umění. Později jsme přesedlal na hudbu, zejména na crossover a jazzrock. K fotografii jsem se dostal až před 8 lety. A až seznámení s Barborou nás společně přivedlo k našemu současnému tvůrčímu stylu. 

Barbora: Já jsem vyrůstala v dobřichovické nakladatelské rodině, ale fotografií jsem se moc nezabývala. Dostala jsem se k ní až v období středoškolského studia. 

 

Kde jste se seznámili?

B: Byl to jednoduchý příběh. Setkali jsme se v grafickém studiu Leonardo v Karlíně, kde jsem byla na středoškolské praxi a Radim tam pracoval jako grafik. Začali jsme si povídat o fotografii a já jsem Radima po půl roce následovala do Pražské fotografické školy. 

 

Co vám PFŠ dala?

B: Původně jsem uvažovala o tom, že na na Střední průmyslové škole grafické přesedlám z technického na umělecký obor. Nakonec jsem se rozhodla pro paraelní studium PFŠ. Přiznám se, že jsem zde prolézala s odřenýma ušima. Až na výjimky zde přednášela stará garda učitelů, kteří vyznávali naprosto klasické pojetí fotografie. Učili jsme se spoustu neužitečných vzorečků, chemické složení vývojky a životopisná data fotografů. 

 

Občas slýchám, že PFŠ studenty příliš neobohacuje, ale má ten významný efekt, že je udrží u fotografie a nasměruje je dál na vysoké školy. 

B: To neumím posoudit. Já jsem dělala maximum pro to, abych se vůči poučkám z této školy vymezila. Od začátku jsem měla ráda barvu a byla jsem za to často kritizovaná. I Radimův závěrečný soubor byl ohodnocen jako hrůza hrůz. Tím spíš nás překvapilo, jak kladně byl na ITF přijatý náš první společný projekt P otomci. Po předchozích zkušenostech jsme očekávali chladou a odmítavou reakci.

 

Co vás přivedlo k tomu společně se hlásit na ITF?

B: Věděli jsme, že chceme fotografovat a chtěli jsme se zlepšit. 

R: Byli jsme partneři, Barbora čekala naší dceru. Báli jsme se, že by nám to mohlo při přijímačkách uškodit. Přestože jsme se snažili tuto skutečnost utajit, vše se provalilo během ústní obhajoby praktické části zkoušky. A překvapivě to pro nás neznamenalo žádný handicap a oba jsme byli přijati. 

 

Jak vlastně studuje fotografická dvojice?

R: Nemáme žádné úlevy. Můžeme sice odevzdávat společný soubor, ale s tou podmínkou, že vytvoříme dvojnásobný počet požadovaných snímků. Školní zadání jsou pro nás perfektní tvůrčí výzva. Například z krajiny – tedy oboru, kterého jsem se dost obával – se nyní stal námět našeho aktuálního projektu. A otevřeně přiznávám, že nemuset splnit školní cvičení, nikdy bych se do krajiny dobrovolně nepustil. Myslel jsem si, že tento žánr je příliš vzdálený mému způsobu uvažování. To je výhoda a zároveň tak trochu nevýhoda umělecké školy, že člověk musí zkusit i takové úkoly, na které se dopředu necítí. 

 

Řada „osamělých fotografických vlků“, zejména dokumentaristů, nechápe, jak mohou dvě individuality spolupracovat na jednom projektu. Máte při fotografování a následném zpracování rozdělené role?

B: Ne, my se střídáme ve všech fázích zpracování projektu. Často je to třeba tak, že jeden z nás dokáže s konkrétním modelem lépe spolupracovat než ten druhý. Oba to instinktivně vycítíme a ten méně úspěšný se stáhne. Příjemným následkem toho je, že máme minimální odpad. Naprostá většina fotografovaných modelů se nakonec dostane do konečného souboru.

 

Pro mě je úžasné, že zvládáte potlačit vlastní ego a pracujete pro tým. Doslova – že se nepřetahujete o foťák.

B: „Cvaknutí“ snímku považujeme jen čistě za technickou záležitost a nepřikládáme velký význam tomu, kdo stisknul spoušť. Samo fotografování je pro nás jen krátkou epizodou v dlouhém tvůrčím procesu. 

 

Jak dlouho pracujete na svých projektech od prvotní myšlenky po hotový soubor?

R: Neradi kvaltujeme. Svižně zpracované téma, to je v naší praxi výstavní soubor vytvořený během půl roku. Větší část té doby zaujímají naše debaty, uvažování, ladění názoru na to, co a jak budeme sdělovat. 

 

Hádáte se třeba nad snídaní kvůli kompozici nebo výběru modelu?

B: Občas ano, ale málokdy se dostaneme do sporu dříve než těsně před dokončením celé práce. Já mám ráda, když jsou základní věci jasné předem, Radim má ke konci tendenci neplánovaně experimentovat. Výsledkem je vždy kompromis. Nikdy to není tak, že by jeden udolal toho druhého. Ale někdy jsou to hodně tvrdé boje. 

 

Už jsme se zmínili o tom, že vaším prvním společným souborem byli Potomci

R: V té době se nám narodila dcera a my jsme se začali zabývat tím, jak bude vypadat, až bude velká. Kolik v jejím obličeji bude z matky a kolik z otce. Také nás napadlo, jaké by bylo Bářino dítě, pokud by byl otcem někdo jiný. Nafotografovali jsme dvojice matky a otců a počítačově jsme tyto tváře zkombinovali. 

 

Mě to přijde tak, že jste si prožila takovou několikanásobnou „fotografickou nevěru“. Podle jakých kritérií jste vybírali potenciální otce?

B: Všechno to byli takoví sympaťáci. A to bylo rozhodující, protože kdybychom k sobě nepasovali, věřím tomu, že by se při montáži imaginárního potomka mimika těch dvou „rodičů“ nepotkala. 

 

Cítíte nějaký vztah k těmto svým „dětem“?

B: Cítím, že mají se mnou něco společného, že mají něco ze mě. Mám k nim kladný vztah, i když vím, že ve skutečnosti neexistují. Ten pocit se nedá zprostředkovat, to je ryze osobní.

 

O rok později jste vytvořili portrétní řadu nevidomých. Proč právě toto téma a proč právě takto?

B: Prvotním impulzem byla moje slepá kamarádka. Tehdy jsme si uvědomili jednu věc. Že nevidomí nepoužívají oči pro jejich primární účel, ale jinak jim fungují jako zdravým lidem – mimo jiné pláčou. Proto jsme použili umělé slzy a do rukou jsme fotografovaným umístili předměty, které nikdy v životě nepoužijí – například fotografie, zrcadlo nebo klíče od automobilu. Bylo to psychicky těžké téma, ze kterého jsme se nějaký čas dostávali. Uvědomili jsme si, jak těžký je to handicap a jak moc by ztráta zraku vykolejila nás – fotografy. 

 

Jak tento projekt přijali sami nevidomí?

R: Bohužel neměli možnost se na naše fotografie podívat. Popsali jim je jejich asistenti, kteří nechtěli rozumět naší práci a vysvětlili jim, že zde vypadají ošklivě. V té samé době, kdy jsme dokončili náš soubor, probíhala právě jiná výstava na stejné téma. Klasické humanitní dokument, kde bylo prezentováno, že nevidomí dělají řadu věcí stejně jako příslušníci většinové společnosti. Že jim nic nechybí, nejsou prakticky nijak omezeni. 

 

Přijde mi to jako neupřímný pohled.

R: My jsme naopak ukázali, že jejich život nikdy nemůže být úplně stejný jako život zdravých lidí. Chtěli jsme nevidomým pomoct, lidé okolo nich to však pochopili tak, že se jim posmíváme. Fotografovali jsme je realisticky, ne idealisticky. Ne jako lidi, které bychom měli vodit za ručičku, ale jako menšinovou skupinu společnosti, k jejichž handicapu bychom se všichni měli nějak postavit. Např. tím, že je přijmeme, že si uvědomíme jejich poškození a že zvážíme, jak jim co nejméně komplikovat jejich každodenní život. 

 

Stejný soubor v roce 2008 získal čestné uznání v soutěži Czech Press Photo.

B: Byli jsme z té reakce lidí okolo nevidomých velmi zklamaní a proto pro nás ocenění na CPP znamenalo velkou vzpruhu. Snímky byly vystaveny, objevily se v tisku a začaly přicházet pozitivní ohlasy. Následkem toho někteří nevidomí přehodnotili svůj názor. Pochopili, že nám nešlo o zesměšnění a s řadou z nich se dodnes scházíme. 

 

Je zvláštní, když autoři vašeho typu bodují právě v novinářské soutěži.

R: Podle mě má Czech Press Photo velký význam. Řada tam oceněných snímků vyjadřuje věci, které jsou důležité. V umění se dost často objevují různé srandičky a hry přestárlých dětí, v CPP (ale i ve World Press Photu) jsou podstatné věci jasně obrazově popsané a prezentované tak nejširší veřejnosti.

 

Jak se porotci vyrovnávají s počítačovou manipulací ve vašich fotografiích?

R: Kdo fotografuje na digitál, ten na 99 % manipuluje obrazem v počítači. Proto je zajímavé sledovat stanovování hranic přípustné a nepřípustné manipulace třeba v případě soutěže Czech Press Photo. Soubor Nevidomí dostal ocenění, naopak Zástupní nikoliv. Během jednání poroty nám dokonce volali a ptali se, jestli jsme ty fotografie upravovali v počítači. Nemohli jsme lhát a tak jsme řekli ano. Následkem toho tento soubor na ocenění nedosáhnul. Přitom jsme do obrazu nezasáhli nějakým lživým či tendenčním způsobem.

B: Ještě chci poznamenat, že nepatříme k těm, kdo používá ty nejnovější počítačové filtry a efekty. V naší tvorbě využíváme funkce Photoshopu, které tu jsou už více jak deset let. Vytváříme jednoduché montáže stejně jako Gustav Le Gray nebo Henry Peach Robinson před 150 lety. Obličeje malujeme štětcem v počítači tak, jak bychom to dělali, kdybychom místo tabletu měli jen obyčejný papír. 

 

Kde jsou v případě digitálních manipulací vaše hranice?

B: My usilujeme o obraz, který bude působit přirozeně. Na základě našich zkušeností, morálky a vkusu zajdeme tak daleko, abychom dosáhli požadovaného efektu. 

 

Jak probíhá fotografování ve vaší režii?

B: To nejpodstatnější – atmosféra snímků a jejich sdělení – vzniká formou dialogu mezi námi dvěma. Realizace, to je jen vyústění, to je ventil pro nápady, které jsme si předem vymysleli. Projekt máme před začátkem fotografování velmi dobře vydiskutovaný. Není to tak, že bychom věděli, koho, kde a jak fotit. Máme ale přesnou představu o tom, jak daný snímek má vypadat.

R: Všechny naše do této chvíle zachycené portréty vznikly na jediném místě. „Ateliér“, tedy několik metrů čtverečných bílé stěny, máme přímo v obytné části našeho domu. To má své výhody – když k nám přijde na návštěvu vhodný model, během několika minut můžeme fotografovat. Svítíme nepřímo odrazem. S výjimkou souboru Nevidomí fotografujeme vše z ruky. Umělé světlo kombinujeme s denním pomocí rolety na okně. 

B: Fotografujeme momentním způsobem. Aby na nás modely zapoměli, necháme je koukat na televizi nebo poslouchat písničky. Dalo by se s nadsázkou říct, že jakou atmosféru chceme vytvořit, takový televizní program jim naladíme. 

 

Jak vybíráte své modely?

R: Někdy přes agentury, jindy se jedná o naše známé a občas jsou to i náhodně oslovení lidé. Děti jsou jako model pro naše účely lepší než dospělí, protože v nich je velká míra přirozené bezprostřednosti. 

 

Reagujete ve své tvorbě na nějaké události nebo inspiraci z minulosti?

R: Právě naopak. Vždy se vyjadřujeme k aktuálním otázkám, které nás právě provokují. 

 

Uvažujete o tom, že opustíte váš „ateliér v obýváku“ a vyrazíte s aparátem mimo dům?

B: Poprvé jsme to vyzkoušeli v případě krajinářských snímků z aktuálního souboru Riverside Paradise. Uvažujeme o tom, že takto zkusíme nafotografovat i portrétní soubor. 

 

Jaký byl prvotní důvod k fotografování v záplavovém území řeky Berounky.

B: Impulzem byl strach o toto místo. Po povodních v roce 2002 zde vzniklo unikátní, člověkem neregulované prostředí, které má své osobité kouzlo. Bohužel, politici z dobřichovického úřadu začali připravovat projekt, který má tento prostor „zkultivovat“ tím, že tudy povede široká asfaltová cyklostezka. Nerozumíme tomu, proč poničit tak nádhernou krajinu a naším souborem na tento nesmysl upozorňujeme. Myslíme si, že toto místo by mělo zůstat ve stavu, v jakém je nyní. 

 

Je pro vás důležitá zpětná vazba diváků na vaše projekty?

R: Nefotografujeme proto, abychom sbírali pochvaly a ocenění. Ale velmi nás těší, pokud na otázky položené v našich fotografiích přicházejí reakce a odpovědi diváků. Pokud bychom z „druhé strany“ slyšeli jen ticho, asi bychom po čase na tvůrčí práci rezignovali. 

 

Na čem teď pracujete a co chystáte?

B: Zatím o novém projektu diskutujeme. Bude to opět – jako v případě nevidomých – sociální téma. Vracíme se oboukem od reprodukcí pocitů k téměř až dokumentární autentické výpovědi. 

 

Občas od tzv. autentických umělců zazní názor, že to, co děláte, je takové „komerční umění“?

R: Za celou dobu, co společně fotografujeme, nepřišla jediná nabídka či aspoň náznak, že by chtěl někdo využít naše fotografie pro komerční účely. Myslíme si, že v kontextu současné české umělecké scény, jsme tvůrčím undergroundem právě my.

 

Do jaké míry je propojený osobní a tvůrčí život vás dvou?

B: Volná fotografická tvorba společně s naší dcerou je tím hlavním poutem, které nás dva drží pohromadě. Pokud bychom ukončili naší tvůrčí spolupráci, ztratili bychom to podstatné, co máme společného. 

R: Naprosto souhlasím.

 

 


 

 

ŽIVOTOPISY

Barbora Žůrková se narodila v roce 1987. Vyrůstala ve středočeských Dobřichovicích v rodině majitelů knižního nakladatelství. Vystudovala polygrafii na Střední průmyslové škole grafické v Praze, souběžně navštěvovala večerní Pražskou fotografickou školu. „V PFŠ jsem měla pocit, že vše dělám špatně. Pěstoval se tu klasický pohled na tvůrčí práci, dráždil tu každý, kdo chtěl pracovat s digitálem nebo na barvu. Proto mě příjemně překvapilo, když náš první společný projekt – Potomci – byl hned v prvním ročníku ITF okamžitě kladně přijatý,“ dodává Barbora. 

 

Radim Žůrek pochází z Přerova, kde se narodil v roce 1971. V dětství sice nefotografoval, rád však maloval a navštěvoval Lidovou školu umění. Po vyučení pracoval ve společnosti Meopta, kde sestavoval zvětšováky a objektivy. Po roce 1989 odešel do Prahy, kde hrál v hudebních klubech s crossoverovou skupinou JFK, působil v Rock Café jako osvětlovač a po krátké době začal pracovat jako počítačový grafik. „Byl jsem tehdy takový rebel, který dělá jen to, co ho baví. Ostatní věci včetně práce šly mimo mě,“ říká Radim.

 

Manžele Žůrkovi se seznámili v roce 2004 v pražském grafickém studiu Leonardo. O několik měsíců později začali společně navštěvovat Pražskou fotografickou školu a po roce se už společně hlásili na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Oba byli přijati a krátce poté měli svatbu následovanou narozením dcery. Žijí a pracují v Dobřichovicích, kde provozují vlastní fotografický a grafický ateliér. Ve volné tvorbě se soustředí na barevný portrét, nově také na krajinu. Vystavovali v řadě českých i evropských galerií, v rámci soutěže Czech Press Photo získali ocenění za soubory Nevidomí a Riverside Paradise

 

 


 

 

TECHNIKA

Dvě světla a bez stativu

Přehled fotografické techniky manželů Žůrkových je skromný. Od počátků využívají aparáty značky Nikon – na film pracovali s modely F100 a FM2, soubor Potomci zachytili D70, kolekci Zástupní D80. Aktuální krajinářský projekt vytvořili pomocí Nikonu D700, na který nasazovali pevná skla s ohniskovou vzdáleností 50 a 80 mm. 

 

Ateliérové scény, na kterých kombinují umělé a denní světlo, exponují na nevelké ploše několika metrů čtverečných v obytné části jejich domu. S výjimkou fotografií z projektu Nevidomí nepoužívají stativ. Postprodukci snímků vytvářejí na počítačích Apple. Radim k tomu poznamenává: „Možná to vypadá, jako kdybychom plnili zadání PR oddělení této počítačové firmy. Já však dělám na Windows i Macu už dvacet let. Během této doby jsem dospěl k závěru, že o PC se člověk musí neustále starat, počítač Apple se o sebe postará sám. To mi plně vyhovuje.“

 


 

www.zurkovi.com

...

Vloženo: 25.04.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52