Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Intelektuální očkování

Galerie Rudolfinum patří k místům, kde jsme si zvykli očekávat neobyčejné projekty. V poslední době zde vídáme výstavy, jejichž cílem není „klasická“ prezentace díla konkrétního autora, období, školy nebo tvůrčí skupiny. Stále častější jsou expozice, kde kurátor prostřednictvím fotografií nejrůznějšího původu, technické kvality a umělecké hodnoty vyjadřuje určitou myšlenku, pobízí návštěvníka k úvahám o konkrétním problému nebo k sebereflexi. Tento záměr má i aktuální výstava Kontroverze, právní a estetická historie fotografie, kterou lze navštívit do poloviny listopadu letošního roku.

 

 

Výstava není prvoplánově provokativní jako např. nedávný projekt Decadence Now!, přesto si i z ní divák odnáší vnitřní zmatek. Nedá mu to a nad katalogem bude bezpočtukrát přemítat, kde je pravda. Tedy přesněji – kde on osobně v tuto chvíli onu pravdu vnímá. 

 

 

 

Na výstavě Kontroverze najdeme mozaiku autorů a motivů, které zahrnují období od vynálezu fotografie až po nedávnou současnost. Je tu „skandální“ autoportrét Hyppolyte Bayarda z roku 1840, na kterém se na protest prezentoval jako utonulý, snímek Secundo Pia, jenž v roce 1898 zachytil Turínské plátno a odhalil na něm dříve neviditelné detaily, sporný příběh padajícího republikána od Roberta Capy z druhé poloviny 30. let 20. století, dvojici záběrů sovětské vlajky nad dobitým Berlínem od Jevgenije Chaldeje (přičemž pro oficiální účely byly odstraněny druhé hodinky z ruky ruského vojáka), projevy retušovací mánie totalitních režimů, pro které likvidace mocenských odpůrců nekončila jen u jejich popravy, kontrast hrozivých scén z nacistických vyhlazovacích táborů a naproti tomu barevných momentek poklidných poměrů ve vězeňské továrně na rakety V2 pořízených jedním z nacistů, poslední snímek Lady Diany zaznamenaný těsně před osudnou havárií v roce 1997, sup trpělivě čekající na smrt súdánského dítěte od Kevina Cartera nebo videoklip od Madonny. Nebylo možné nezařadit reklamy (resp. politicky a občansky angažované kompozice) Benettonu od Oliviera Toscaniho. 

 

 

Většina zde vystavených a jednotným způsobem adjustovaných fotografií je co do fyzických rozměrů nevelká, což zajímavě kontrastuje s mohutnými dimenzemi sálů Galerie Rudolfinum. Přes chytlavý název výstavy exponáty nejsou prezentovány jako prvoplánové senzace, ale mají téměř charakter suchého studijního materiálu. Někdy se jedná o autorské dobové zvětšeniny, častěji o pozdější kopie, tisky nebo dokonce o elektronickou podobu obrazů promítaných na displej. 

 

 

Každý návštěvník u vstupu dostane kancelářskou spisovou svorku, během prohlídky sbírá z dřevěných sloupků umístěných před každým vystaveným dílem jednotlivé listy s příběhem snímku v českém a anglickém jazyce. Na konci výstavy má sestavený obsáhlý katalog, který si může odnést domů. 

 

 

Google-kurátorství

Přímo vedle sebe najdeme například „nalezené zátiší“ s utrženou rukou oběti útoku na newyorská dvojčata, pokusný jaderný výbuch na atolu Enewetak o síle 8,9 megatun a nahou modelku Sofii Dahl v provokativní poze z reklamy na parfém. Na první pohled mají prezentované snímky pramálo společného. Jednotící prvek většině diváků objasní až doprovodné texty. 

 

 

Spojující linkou vystavených záběrů je kontroverzní reakce, s jakou se tato díla setkala v době svého vzniku a publikování. Důvodem jejich zařazení do projektu Kontroverze mohl být soudní spor, který se rozhořel mezi fotografem a modelem, morálně sporné okolnosti pořízení fotografie, smutný osud autora, který neunesl reakci veřejnosti na své dílo, hledání hranice mezi dětským aktem a pornografií či třeba žaloba autora originálního díla, které jiný umělec využil pro vlastní tvorbu nebo čistě pro osobní obohacení. Najdeme tu vymezování poměru mezi cenzurou, autocenzurou a společenskou odpovědností na straně jedné a novinářskou touhou svobodně informovat na straně druhé. 

 

 

Jsou výše uvedené stavební kameny dostatečně silné, aby jejich poskládáním do jedné řady vzniknul celek, nikoliv jen roztříštěná obrazová drť? Překvapivě ano. Pravda, minimálně v první místnosti se jistě většina diváků sama sebe ptá, proč právě tato skladba, proč tyto fotografie a proč v tomto pořadí. Po chvíli však rozklíčují kurátorský klíč a dokáží přijmout onen přístup, který připomíná výsledek z internetového vyhledávače po zadání slov „kontroverzní fotografie“. Od této chvíle lze akceptovat absenci bezprostřední tématické propojenosti i nepřehlédnutelně rozvolněnou časovou linku a nechat se vést dějinami sporných fotografií zachycených v průběhu minulých 170 let. 

 

 

Proč se takovými věcmi vůbec zabývat? Každý z nás může být kdykoliv v budoucnu konfrontován morálním dilematem (a nemusí to být nutně jen v oblasti fotografie). Výstava a naše reakce na ní může fungovat jako forma intelektuálního očkování. Připraví nás na řešení určitého problému dříve, než se s ním skutečně setkáme. 

 

 

Proměny kontroverze

Kurátoři se prostřednictvím výstavy snaží ilustrovat fakt, že kontroverzní okolnosti se dotýkaly fotografie již od momentu jejího vynálezu a provází ji po celé její dějiny až do současnosti. Zároveň však dokazují, že názor na to, co je přijatelné a co sporné, se mění. Zatímco někdejší výbušné náměty – např. portrét německého kancléře Otto von Bismarcka na smrtelném loži pořízený dvojicí paparazzi v roce 1898 nás nevzruší, amatérské snímky amerických vojáků mučících svlečené muslimy ve věznici Abú Ghrajb dodnes mají vliv na naše vnímání války o Irák.

 

 

Autoři výstavy věcným způsobem předkládají více pohledů na okolnosti vzniku řady fotografií a občas se provokativně ptají – je třeba podstatné, jestli je Capova fotografie padajícího vojáka skutečná nebo inscenovaná, když se v člověku snaží probouzet odpor k jakémukoliv válečnému konfliktu? Nebo jak hlubokou ránu důvěryhodnosti fotografie zasadily prozrazené manipulace, např. lživý snímek muže z rumunského Temešváru, který po masakru tehdejšího komunistického režimu naříká nad mrtvolou ženy a novorozence? Jak se později zjistilo, aktéři scény nebyli v příbuzenském vztahu a jejich úmrtí nemělo s povstáním žádnou souvislost. 

 

 

Je v pořádku, že novinář fotografuje umírající dítě v Africe nebo zasypanou ženu po zemětřesení bez toho, aby se podílel na jejich záchraně? A jak se na stejnou otázku podívat z druhé strany – kolika dalším obětem těchto událostí tyto snímky pomůžou, když vyburcují veřejné mínění a otevřou stavidla pro mezinárosní pomoc? 

 

Lež – pravda – lež

K argumentům prezentovaným na výstavě bych přidal ještě jeden. Někdy si říkám, jestli selektivní paměť fotografie není v podstatě formou lži. Zlo a dobro světa totiž není dokumentováno rovnoměrně. A tak zatímco nacistické koncentrační tábory byly zachyceny v tisících variantách, podoba obdobných zařízení v stalinském Rusku nebo v Severní Koreji je prakticky neznámá. Přitom funkce těchto táborů je shodná. Totéž platí o snímcích obětí americké agrese proti Vietnamu v kontrastu s minimálně známými obrazovými dokumenty ze sovětském útoku na Afghánistán. A abych se neomezoval jen na někdejší supervelmoci – kmenové války v Africe, čínská genocida v Tibetu nebo předlouhá válka Turků proti Kurdským „teroristům“ jistě neměly o nic hezčí tvář než kterýkoliv mediálně slavnější konflikt. Pouze jim chybí jednoznačný obrazový symbol, dojemná či šokující fotografie, která by se stala obecně známým zosobněním této události. 

 

 

Malé české poměry

Česká (resp. východoevropská) společnost je otupělá k porušování lidských práv, k zesměšňování lidí, k rasové nespravedlnosti, k nahotě, k obrazovým i slovním vulgaritám. Stačí se podívat na současné Šluknovsko, zapnout si v hlavním vysílacím čase kterýkoliv televizní program nebo si poslechnout naše politické špičky. Mylně se tato naše ignorace označuje za toleranci. Jsme sebestřední a možná i proto se příliš necítíme součástí světových ani evropských dějin. Ze zahraničních událostí nás na pár dní dokáže vzrušit snad pád letadla se zlatými českými hokejisty nebo příběh o svištích, kteří utíkají ze zanedbané kyjevské ZOO. 

 

 

Proč to zmiňuji? Výstava Kontroverze má v návštěvnících probouzet – zjednodušeně řečeno – touhu poznávat jemné hranice mezi etickým a neetickým chováním a posuny tohoto rozhraní v čase a prostoru. V českém prostředí se však většinou činy posuzují ne z hlediska souladu s etickými normami, ale podle pouhého souladu se zákonem. Jsme přesvědčováni každodenní praxí, že legální = správné. Proto si nejsem jistý, do jaké míry dokáže výstava oslovit návštěvníky galerie a předat jim své sdělení. To ovšem neznamená, že by se o probouzení takových myšlenek neměli kurátoři Galerie Rudolfinum a další citliví lidé pokoušet. Naopak, měli by to dělat mnohem častěji.

 

 


 

 

INFORMACE O VÝSTAVĚ

Kontroverze, právní a etická historie fotografie; výstavu připravilo Musée de l`Elysée, Lausanne, kurátoři výstavy Daniel Girardin, Christian Pirker, spolukurátor Petr Nedoma; Galerie Rudolfinum, Alšovo nám. 12, Praha 1; vstupné 130/80 Kč, školní skupiny s pedagogickým doprovodem 30 Kč za osobu; výstava trvá od 8. 9. do 13. 11. 2011; otevírací doba denně mimo pondělí 10–18 hodin, ve čtvrtek 10–20 hodin;www.kontroverze.eu, www.galerierudolfinum.cz.

...

Vloženo: 12.10.2011 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52