Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Martin Wágner: Na východ od evropského ráje

S Martinem Wágnerem jsme si dali sraz v jeho ateliéru. Sklepní místnost bez oken, pouze se stropními dvířky na skládku uhlí, vymalovaná na bílo a osvětlená studenými zářivkami. Hukot chladičů několika počítačů podkreslovaly středoproudé populární melodie doléhající sem z ulice nad námi. O patro výše pilné ruce kuchařů vyráběly pizzu, a když jim na zem upadla desetikoruna, na Wagnerově pracovišti to zarezonovalo jak dopad pětikilového hmoždíře.

Martin Wágner je nenápadný sympatický chlapík s vousky a dýmkou. Během 29 návštev v zemích na východě vytvořil striktně neturistický pohled na kdysi mocnou šestinu světa. Jeho dokumenty nejsou kýčovitou selankou. Nastavují zrcadlo tamní společnosti, zaměrují se na přežívající zbytky přirozených mezilidských vztahů mezi příslušníky současné ruské společnosti a na jejich postupný zánik.



Řada lidí tvrdí, že klasický černobílý dokument je mrtvý.
Ano, říkají, že černobílá fotografie vznikla z nouze, protože v minulosti bylo technicky nemožné zaznamenat barevný obraz. Také během konzultací na ITF v Opavě jsem byl často konfrontován s názorem, že klasický dokument je nemoderní a lepší je plynout se současným konceptuálním trendem. Ale na obranu školy musím říct, že si nakonec na moje fotografie zvykli. Myslím si, že tam vždy bude místo pro několik lidí, kteří to myslí s dokumentem vážne.

Jak vás poznamenalo studium na ITF?
Studium na vysoké škole pro mě bylo užitečné v tom, že jsem o těchto věcech mohl hlouběji přemýšlet. Vyzkoušel jsem si portrét, zátiší, akt nebo krajinu a dospěl jsem k závěru, že v oblasti černobílého dokumentu se vyjadřuji nejpřirozeněji.

Fotografujete na film, nebo na čip?
Do roku 2008 jsem pracoval výhradně s filmem, pak jsem přešel na digitál. Jednoduše v určitou chvíli klesla cena kvalitní digitální techniky tak, že jsem si ji mohl dovolit.

U klasické fotografie jste vydržel dlouho...
Mojí vizí byla dokonalá fotografie. Přiznávám, že kdybych se do fotokomory dnes vrátil, už bych o tu formální dokonalost tolik neusiloval.

Co znamená slovo „dokonalý“?
Když je fotografie perfektně nadržená, skvěle kontrastní a vyretušovaná.

Nepřijde vám, že už se to pomalu převrací – že autoři kvůli narušení „dokonalosti“ vkládají do snímku třeba digitální škrábance?
Škrábance na fotografii nepřidávám, ale zrno ano. Podle mě patří mezi základní atributy černobílé fotografie. Navíc od roku 1998 fotografuji Rusko a bylo by nepěkné, pokud by byl na první pohled viditelný rozdíl mezi mou filmovou a digitální érou.

Kouříte dýmku...
Ta fajfka je důležitá, protože mi pomáhá se soustředit. Taky je to jeden z prostředků, díky kterým navazuji kontakty při cestách na východ. Ve vlaku si zapálím nějaký hodně voňavý tabák a díky tomu se snadno seznámím s lidmi, které to zaujme.

Jak jste se dostal k fotografii?
Vzpomínám na dědečka, který fotografoval, ale neměl trpělivost mi vše vysvětlit. A na staršího kamaráda ze skautského oddílu, který tu trpělivost měl. Dodnes si pamatuji první fotografickou výstavu, kterou jsem v životě navštívil – Bressona ve Francouzském institutu. Od dvanácti let jsem už hodně fotografoval. Pomohlo mi, že jsem se po základní škole dostal na Pražskou fotografickou školu a později na Kunešovo fotografické učiliště.

Mnozí dnešní výborní fotografové se za to učiliště stydí...
Mnozí jeho absolventi se stali dobrými autory ne díky studiu na učilišti, ale jemu navzdory. Tehdy se tam učila dělničina, například vytváření portrétu na občanku. Jen docent Kuneš pro nás byl spojením s fotografickým nebem. Předpokládám, že je to tam teď určitě lepší.

Proč jste v polovině 90. let vyrazil fotografovat právě Rusko?
Nemohl jsem se vyrovnat se změnou, která nastala v interpretaci Ruska v naší zemi. Před rokem 1989 jsem jezdil na česko-ruské tábory do Humenného a tam i ve škole jsem slyšel, že je to nejbáječnější země na světě. Pak přišla revoluce a hodnocení se otočilo o 180 stupňů. Já chtěl vědět, jak je to ve skutečnosti.

Jak jste se tam poprvé dostal?
Rodiče mě chtěli z té touhy po východu vyléčit, a tak mě v roce 1994 poslali na výlet na Podkarpatskou Rus. A já jsem na východ nezanevřel, ale naopak jsem se do něj zamiloval.

Jak se to vyvíjelo dál?
Byl jsem nadšený tím, jak ty vesničky kousek za hranicemi Slovenska byly malebné, a odvodil jsem si z toho mylný závěr, že čím dál pojedu na východ, tím to bude malebnejší.

Jak to je ve skutečnosti?
Vesničky našeho typu končí někde před Uralem, dál najdete prakticky jen paneláky. „Vesnice“ jsou zde velmi mladé, existují třeba jen padesát let. Jsou tam sestěhovaní lidé, kteří zde nemají kořeny. Dostali se sem kvůli práci v nějaké fabrice, jako geologičtí výzkumníci nebo zaměstnanci dolu. Pak firmu zrušili, schopní lidé se odstěhovali a ve vesnici už zůstali jen ti, kteří odtud nechtějí nebo nemohou odejít – důchodci a alkoholici. V Rusku je jedním z hlavních viníku špatné nálady televize. Od rána do večera ukazuje, jak se jinde žije skvěle. I moje žena Světlana, kterou jsem si přivezl z Ruska, měla před přestěhováním do Čech podobné pocity. Myslela, že jsou u nás všichni milionáři, kteří žijí v luxusu a nemusí pracovat.

Často říkáte, že lidé v Rusku ztratili schopnost se sami živit.
Vždy mi přijde zvláštní, že většina Rusů na vesnici nemá hospodářství. Okolo zarůstají bývalá kolchozní pole a nikdo nemá potřebu pěstovat obilí, chovat slepice nebo králíky. Je to plošný problém celého Ruska, s několika výjimkami. Nejzřetelněji jsem vnímal rozdíl mezi tradičně žijícími lidmi a většinou Rusů u komunity starověrců. To je společenství lidí, kteří v mnohém připomínají americké Amiše. Fungují tak, jak se žilo v Rusku možná před dvě stě lety. Pobývají v odlehlých koutech, nepřijali civilizaci a řada z nich ani úředně neexistuje. Když cestuji Ruskem, pořád slýchám, že se tu lidé mají špatně. Životní úroveň starověrců je nesrovnatelně nižší než u většiny Rusů a přitom se zdá, že jsou spokojení. Mají těžký život, ale nevnímají to jako osudovou křivdu.

Cestoval jste za starověrci programově, nebo to bylo náhodné setkání?
V roce 2006 jsem se o nich něco poprvé dozvěděl, ale tehdy se mi nepodařilo získat jejich důvěru. O tři roky později jsem se dostal do jiné vesnice a obyvatelé zde byli velmi vstřícní.

Stále východ obdivujete?
Nejsem obdivovatel Ruska a dívám se na něj velmi kriticky. Ruská společnost je permanentně agresivní a nakvašená. Třeba v Moskvě na ulici to není normální dopravní provoz, to je neustálý zápas o prežití. Štve mě ochranný val, který okolo sebe nosí většina tamních lidí při pobytu ve veřejném prostoru. Štve me, že když chce někdo na ulici vědět, kolik je hodin, neřekne mi „dobrý den, prosím vás...“, ale houkne na mě „Časy!“ Ale ty útrapy jsou pokaždé vyváženy setkáním s aspoň jedním fantastickým člověkem.

Jak vypadá neorganizovaná cesta do Ruska?
Je důležité tam mít nějaký kontakt. V případě vzdálenejších míst už mi od konce 90. let minulého století pomáhal internetový chat. Našel jsem si místní diskuzní fórum, přesvědčil debatující, že jsem vážně fotograf z Čech, a několik z nich mi odepsalo „až tu budeš, tak zavolej“.

Jak se dostáváte do mimoturistických oblastí?
Spojeno je to s obrovskou a většinou samoúčelnou byrokracií. Co v Evropě trvá minuty, v Rusku je to na měsíce. Na některých místech to pravda má své specifické důvody. V pohraničních oblastech a na Sibiři jsou nalezište nerostného bohatství. Když se porouchá ropná plošina u pobreží USA, mluví o tom celý svět a její vlastník málem zkrachuje. Když se neco podobného stane v Rusku, nikdo si toho nevšimne, protože sem cizinci nemají přístup. Na řadě míst navíc nenajdete oficiální policii, dohled tu vykonávají soukromé armády Gazpromu a dalších těžarských firem.

Na co vzpomínáte, když cestujete po Rusku?
Já se vlastně pořád na něco těším. Když jsem doma, těším se do Ruska. Když jsem dlouho pryč, teším se domů. Domov, to je pro mě naše chalupa, starý kamenný dům u Loun v Českém středohoří. Je to stavba v místech, kde je tradice osídlení už mnoho set let.

Jak rozsáhlý je váš ruský archiv?
Před třemi lety jsem si spočítal, že jsem do té doby pořídil 36 000 snímku z Ruska. Celý archiv mám digitalizovaný a jsou toho asi 3 TB.

Jak se bude váš východní projekt dál vyvíjet?
V minulých letech jsem začal experimentovat s natáčením videa a plánuji obohatit soubor ješte o tuto větev. V případě fotografické části však pomalu pracuji na jejím ukončení.

A co by jej mělo nahradit?
Stovky let staré dějiny osídlení, boží muka, remízky v polích, zarůstající lesní cesty..., to jsou věci, které za Uralem nenajdete. Tam je silnice ze 70. let, vpravo vlevo hustý porost. Sem tam opuštené lomy po dolování zlata nebo jiného nerostu, okolo vesnic zpustlá pole. Čím dál víc mě fascinuje, jak hlubokou historii osídlení má česká krajina a kolik je okolo nás důkazů této tradice. Uvědomil jsem si to, když jsem jednou viděl na poli člověka s detektorem kovů. Povídali jsme si a on za krátkou dobu našel a vykopal několik historických mincí v místech, kudy dříve vedla cesta. Tři noci jsem nespal a pak jsem si taky koupil ten detektor... Chvíli jsem si s ním hrál a pak jsem si řekl, že než hledat pod zemí rakouské halíře, zajímavější by bylo tyto mé pocity z historické české krajiny vyfotografovat.

Existují už nějaké fotografie z tohoto nového souboru?
Českou krajinu už mnoho let fotografuji nesystematicky. Vznikla z toho výstava, která teď putuje Ruskem a ještě dříve byla prezentována na východní Ukrajině. Teď přemýšlím, jak pokračovat. Každopádně – většinou to bývá tak, že když o něčem dlouho mluvím, tak to nakonec taky uskutečním.


 


 



ŽIVOTOPIS
Martin Wágner se narodil v roce 1980 v Praze do rodiny reklamních písmomalířů. Dětství prožil v pražských Strašnicích. Po základní škole absolvoval Pražskou fotografickou školu a učiliště, poté nastoupil na Institut tvůrčí fotografie. Od dětství toužil po návštěvě států bývalého Sovětského svazu, kam se poprvé podíval v roce 1994. Od roku 1998 navštěvuje Rusko a Ukrajinu pravidelně, přičemž se soustředil na neturistické destinace. Opakovaně uspěl vsoutěži Czech Press Photo, naposledy se snímky zachycujícími místa bývalých sovětských gulagů. Wágner pracuje ve firmě zabývající se profesionálním tiskem výstavních fotografií. Mezi jeho stálou klientelu patří mimo jiné Karel Cudlín, Jiří Hanke nebo Dana Kyndrová.

 



 



Čip jako film
Martin Wágner má zkušenost s desítkami modelů fotoaparátů. Až na jednu výjimku vždy kupoval použité přístroje. Začínal s Flexaretou a Ljubitělem, na Podkarpatské Rusi pracoval s Prakticou. Koketoval se středním formátem, experimentoval s Pentacon Sixem, Senza Bronikou, Rolleicordem, přístroji Rollei, Kiev, Yashika, Fujica 645. Dlouho zústával uznačky Nikon – vyzkoušel všechny Nikkormaty, modely FM, FE, FM2, F3, 90, 90X, 801. „Ke Canonu 5D jsem přešel v roce 2008, nyní pracuji s modelem Canon EOS 5D Mark II. Byla to jen otázka náhodné možnosti získat výborný aparát za málo peněz, ne nějaký koncepční přechod od jedné značky ke druhé,“ dodává Wágner.

 

 

www.martinwagner.cz

...

Vloženo: 10.06.2012 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52