Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava 1/3

Sonda do poměrů v reportážní, žurnalistické a knižní fotografii první poloviny čtyřicátých let dvacátého století 

Zkrácená verze teoretické bakalářské práce z ITF FPF SU v Opavě (1997). Vedoucí práce: prof. PhDr. Vladimír Birgus



 

 

"Spěte, jako tiše usnuly schránky hukotu moře v tvrdých poutech sádry, naslouchajíce zástupům slov, která se potkávají, nebo se beznadějně míjejí. " (Jindřich Heisler: Na jehlách těchto dní. 1941)

 

 


 

 

Období protektorátu Čechy a Morava není v našich dějinách právě nejveselejší. Dění v oblasti fotografie těchto let se dosud nedočkalo detailního zpracování a o výtvarném umění vyšlo jen několik publikací a rozborů. To jsou pravděpodobně nejpádnější důvody pro mé rozhodnutí se nad touto etapou našich dějin zamyslet. Má práce si neklade za cíl být vyčerpávajícím rozborem, chci spíše podat základní informaci o situaci v českých zemích v období let 1939–45 a případně inspirovat další zájemce o tuto problematiku k detailnímu prozkoumání zde otevřených témat. Jsem přesvědčen, že většina z nich by si rozsáhlejší práci zasloužila.

 

Reportáž – živá fotografie 

Živé fotografické žánry jako dokument či reportáž měly velmi ztíženou roli. Jako v každé totalitní společnosti i v té fašistické existovala široká síť konfidentů, slídilů a donašečů. Podobně jako za komunismu i v nacistickém systému byl leckdo postižen chorobným stihomamem z cizích rozvědčíků, utajované bylo leccos od hutí přes státní budovy či silniční tahy až po nejmenší nádražíčka. Sociálněkritická fotografie se také nenosila. Žádaly se motivy hezké a veselé. Jak píše v úvodním mottu této práce Joseph Goebbels, není třeba závažných projektů, cílem číslo jedna je obyvatelstvo pobavit, rozptýlit jejich deziluzi z války a všeobecného nedostatku. Podle jednoho z tajných pokynů cenzury (číslo 359 ze 17. září 1940), jímž se museli vydavatelé novin řídit, se zakazovalo "propustit v tisku obrázky znázorňující účinky anglických náletů na německá města a místa, jako například snímky poškozených budov, stopy po výbuchu na dlažbě a podobně ". A podobných nařízení, která se týkala i zpráv o shozu letáků britskými letci nad říšským územím, byla celá řada. (Dramatické a všední dny protektorátu, s. 147). Preventivní cenzurou procházelo v agenturách i redakcích všechno textové i obrazové zpravodajství.

 

Fašismus, podobně jako každý jiný totalitní režim, svobodě tisku na českých územích nepřál. V knize Soupis legálních novin, časopisů, úředních věstníků v českých zemích z let 1939–45 můžeme najít nepřeberné množství příkladů násilného slučování a úředního zastavování periodických tiskovin. Podle této knihy vycházelo v období protektorátu 2218 českých, německých i cizojazyčných tiskovin. Z tohoto počtu bylo v průběhu válečných let úředně zastaveno nebo násilně pospojováno na 1887 českých periodik. Na zastavení deníků a časopisů stačilo často málo – noviny A Zet skončily svou existenci už 18. března 1939 za otištění vůdcovy nelichotivé fotografie, Národní listy byly v červenci 1939 zakázány za článek Mluv česky.

 

Z významnějších periodik, která vycházela v období protektorátu je třeba zmínit české deníky České slovo (v neděli náklad dosahoval až 320 000 kusů, postupně byly k ČD připojeny brněnské Moravské slovo, Telegraf a A Zet a další), Lidový deník – list pro českou vesnici (vycházel do 1945, náklad 50 000), Lidové noviny (do 1945, náklad 38 až 47 000 výtisků), Národní politika či Venkov. Z německých deníků stojí za zmínku Der Neue Tag - ústřední list říšského protektora (večerní vydání se jmenovalo Prager Abend, náklad 40 000 výtisků, viz. též část 1.3 této práce), Brünner Tagblatt (večer Brünner Abendblatt, náklad 15 až 20 000 výtisků) a Volksdeutsche Zeitung

 

K zajímavým časopisům patřil zejména Pestrý týden (viz dále), Praha v týdnu (vydávala Zádruha, akc. spol., zastaven v roce 1944), Ahoj, Světový zdroj zábavy a poučení (vydával Melantrich, čtrnáctideník, vycházel do roku 1945, po osvobození pokračoval jako Světový pramen zábavy), Eva – ilustrovaný módní a zábavný časopis (vydával Melantrich, čtrnáctideník, zastaven od čísla 5/1943), Protektorat Böhmen und Mähren in Wort und Bild (měsíčník vydavatelství Orbis tištěný česky, francouzsky a španělsky, zastaven 1940), zajímavá propagační tiskovina Böhmen und Mähren - list říšského protektora v Čechách a na Moravě (měsíčník, vycházel 1940–45, náklad 12 000 kusů, bohatě fotograficky ilustrován). Za zmínku rovněž stojí časopisy Kuratoria pro výchovu mládeže Náš směr/Unsere Weg, Zteč, Správný kluk a Dívčí svět

 

Podle Soupisu vycházelo na území protektorátu Čechy a Morava v různých letech celkem 8 časopisů majících co do činění s fotografií. Byla to periodika: Foto –orgán spolku fotoobchodníků (vydával Svaz fotoobchodníků, měsíčník, zastaven roku 1943), Fotograf – list hájící zájmy fotografických zaměstnanců (měsíčník, zastaven 1942), Fotografický obzor  orgán foto-amatérů (vydával Spolek českých fotoamatérů, měsíčník, zastaven roku 1944), Fotografický zpravodaj (vydával Karel Pižl, měsíčník, zastaven 1941), Fotografie (vydával M. Schulz, čtrnáctideník, 1941), Foto-Noviny (vydával Vladimír Albrecht, měsíčník, 1941), Spoušť českého klubu fotografů amatérů (vydával Český klub fotografů amatérů, měsíčník, úředně zastaven 1941) a Věstník společenstev fotografů (měsíčník vycházející v Hradci Králové do roku 1945).

 

Pro svou podrobnější stručnou sondu do protektorátního tisku jsem vybral trojlístek časopisů Pestrý týden, Fotografický obzor a Zteč. Každý z nich je zaměřen na jinou skupinu čtenářů – první je hojně čteným týdeníkem pro nejširší vrstvy, druhý nejlepší tiskovinou své doby pro úzkou profesní skupinu a třetí typickým reprezentantem pronacisticky píšícího (a fotografujícího) zpravodaje pro mládež.

 

Stránky časopisu organizace Radost ze života Pestrý týden patřily pravděpodobně ve své době k nejvýznamnějším místům setkávání prací kvalitních reportážních i výtvarných fotografů. Časopis měl týdenní periodicitu a vydávaly ho Grafické umělecké závody V. Neubert a synové. V důsledku nacistické okupace musel i natolik apolitický časopis jakým byl před válkou Pestrý týden pozměnit svou náplň. Dále otiskoval články a fotografie o společnosti, filmu, radách do domácnosti, na dalších stranách se však mohutně zbrojilo, vítězilo se na západní i východní frontě a na hlavu se poráželi agenti angloamerické židobolševické plutokracie. Zatímco časopis  byl plátkem pro čtenáře režim podporující, Pestrý týden psal pro širokou veřejnost – pro zastánce aktivismu i rezistence, lidi, které více než nové uniformy Kuratoria zajímal nedostatek potravin, kteří se spíš než o výsledky plnění hospodářské výroby ve prospěch Říše strachovali z každodenního útlaku ze strany okupační moci. I proto je zajímavé sledovat posun témat probíraných PT v průběhu válečných roků. V prvních letech se kromě politiky ještě do široka popisují složité recepty, otiskovány jsou skicy módních šatů, je zde rubrika kresleného humoru ze světa, lety však humoru ubývá, později se vytrácí ze stránek PT docela a jeho místo zaplňuje rozšířená rubrika z bojišť, inzerce typu "Máš-li bol, vem Darmol " a rady, jak nejlépe a předpisově zatemnit okna. V jednom z posledních čísel roku 1945 je fotograficky ilustrovaný článek o domácím pěstování tabáku a výrobě doutníků.

 

Čím více se pro Velkoněmeckou říši komplikoval průběh světové války, tím se Pestrý týden stával skromnějším. Z původních 32 stran se od čísla 25/1942 zúžil na 24 strany a od ročníku 1943 už jen na 16 stran. Ke konci války se rovněž citelně snížila kvalita tisku a papíru, klesala i kvalita textu a "momentnost " fotografií. Stále složitější bylo pravděpodobně nalézat "Radost ze života " na ulicích, proto se autoři soustřeďovali na styl reportáže ne nepodobný typu zpravodajství z období komunizmu – reportážní nahraný medailon "osoby z lidu " – dělníka, zemědělce či pracujícího inteligenta.

 

V období války se na několika prvních stránkách pravidelně objevovaly zprávy z bojiště i zázemí – většinou profesionálně zpracované a opatřené popisky, které nemohly nechat nikoho na pochybách, že nebýt několika nezodpovědných přisluhovačů Moskvy a Londýna, dělil by nás od totálního vítězství pouhý krůček. Obrazové zpravodajství z bojišť nepocházelo od českých autorů, zajišťovaly je agentury Weltbild, Scherl, Presse-Bild-Zentale, Atlantic, Transocean, The Associated Press a další. Snímky měly vysokou informační a často i obrazovou hodnotu. Do jisté míry připomínají CNN a její přímý přenos z války v Perském zálivu. I zde je možno sledovat letecké snímky právě bombardované továrny v Rusku, torpédování britské lodě či přímé válečné operace. Díky kvalitnímu výběru i doprovodnému komentáři musel být každý čtenář přesvědčen o jasném převaze Německé říše. 

 

Kromě bohatého redakčního archivu, archivu Radosti ze života, Klubu českých turistů a Č.T.K. využívala redakce Pestrého týdne servisu CEPSu (Centropress, Central European Press), TNS (Trans National Press), ateliéru Illek a Paul (Lichtbildner Illek und Paul, většinou snímky architektury nebo aktuální zpravodajství – příjezd německých vojsk na Pražský hrad v roce 1939, sportovní události...). Kromě Karla Hájka se na fotografické části časopisu Pestrý týden podíleli také Illek a Paul (sport, architektura, výjimečně také aktuality), Jan Lukas (např. PT 7/1940, s. 15 - 17, reportáž o klášteře v Estonsku), Štencův závod (reprodukce obrazů), J. Otto (např. PT 27/1940, s. 10–11, velmi povedená reportáž o strahovském klášteře), Zdeněk Tmej (PT 32/1940, s. 28–29, v boji s ohněm, fotografie divadla a vážné hudby), Emil Fafek (PT 40/1940, strana 13, fotbal), Václav Chochola (titul PT 39/1943), Přemysl Koblic (PT 29/1943, s. 6–7, Praha ve světle zapadajícího slunce), Jaromír Funke (PT 44/1943, titul – portrét herečky Spálené), Josef Sudek (příležitostné reprodukce uměleckých děl), Josef Hanka, Oldřich Straka. Od roku 1943 se objevují glamourovsky laděné portréty hereček od Strömingera a divadelní snímky od Karla Drbohlava. Fotografie módy v období prvních let protektorátu v Pestrém týdnu zveřejňovali fotografové a agentury: O. Toman, CEPS, Atlantic, Balkanpress, Schostal, Georgi, Georges Saad, Niebuhr, Luigi Diaz, A. Jaroš, Skácel, Haenchen, Miro Bernat, Wien-Bild, Baťovy závody, O. Šembera, The Associated Press, Karel Hájek a další. Pestrý týden podporoval i přispěvatelskou činnost novinářů-amatérů. Do čísla 15/1940 byla v tiráži uváděna informace o tom, že případní zájemci si mají vyžádat speciální publikaci Pokyny pro přispěvatele PT.

 

Českou reportérskou hvězdou číslo jedna Pestrého týdne byl nesporně Karel Hájek. Šlo o špičkového reportéra-profesionála se vším, co k tomu patří. Byl schopen vyfotografovat politický mítink, vojenskou přehlídku, divadelní premiéru, reportáž o kanálnících stejně jako odpolední čaj na Hradě, státního prezidenta s doutníkem stejně jako kurzy plavání. Fotografoval skvěle za nacistů stejně jako za Pražského povstání či v období komunismu. Nestaral se moc o režimy, fotografoval to co musel, ale zároveň se také zajímal o věci, které se státní moci nelíbily (v knize Karel Hájek 1900–1960 Vladimír Rýpar – odpovědný redaktor PT od čísla 23/1942 píše, že v roce 1943 byl Hájek za své problémy s gestapem dokonce vyloučen ze Syndikátu českých fotografů). Vyfotografoval K. H. Franka i Nikitu Chruščova, knihu o Emilu Háchovi i snímek z návratu lidických dětí. Někdo by možná řekl: člověk s gumovou páteří, ochotný sloužit každému vládci, já ale říkám, že to byl profesionál, jehož základní touha byla být "u toho " všude tam, kde se něco děje. A co je důležité – pokaždé z tohoto dění přinést kvalitní fotografie. O tom, že Hájek byl i ve své době velmi ceněným autorem hovoří i článek v PT 30/1940, kde se na straně 29 píše, že "...našemu nejlepšímu fotografu Karlu Hájkovi a jeho snímkům bylo věnováno celé číslo časopisu Fotofreund ".


Ročníky 1940 a 1941 ještě co do obsahu světová válka příliš nezasáhla. Od září 1939 se sice na prvních stranách rodí rubrika Z bojiště i zázemí, na dalších stranách se však téma bojů ani okupace nijak zvlášť neprosazují. Z politických událostí jsou nejčastěji uveřejňovány záběry týkající se náboru členů do Národního souručenství. Objevují se zde kvalitně komponované a výtvarně hodnotné snímky přírody, portréty, tábory mládeže RZŽ. Od druhého pololetí 1940 však i na stránkách PT začíná vystrkovat růžky válka, zatím pro Německo vítězná. Režim definitivně přitvrzuje až po září 1941 – po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora. 

 

Na titulní straně čísla 1/1940 na nás ze snímku ateliéru Illek a Paul shlíží státní prezident s milióntým prodaným odznakem Národního souručenství. Ve stejném čísle je rovněž otištěna klasická, ale příjemná fotografická reportáž Václava Jírů o svářečích. (Byla to jeho předposlední zakázka – 22. února 1940 byl zatčen gestapem za účast na hnutí odporu. Za svou činnost byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl v roce 1941 změněn na doživotí. Z koncentračního tábora byl propuštěn až po válce. Poslední otištěnou prací byla fotografická dvojice v čísle 5/1940 – Krasobruslaři a balet. I poté se snímky Jírů v PT objevují, např. PT 30/1940 – reportáž o gymnastech, PT 45/1940 – snímky z kluziště, PT 2/1941 –titulní fotografie s motivem zimy na horách, patrně jde o archivní záběry.) V čísle PT 16/1940 je otištěna Hájkova dobře zpracovaná reportáž z výročního zasedání Národního souručenství, zvlášť pohledný je záběr na Emila Háchu stoupajícího po schodech. Důkazem relativní mírnosti tohoto období je i fakt, že za státním prezidentem stála jako duch starých dob bílá socha T. G. Masaryka.

 

V čísle 2/1941 se objevily velmi zajímavé makrosnímky Františka Veise. Šlo o zvětšené detaily struktur struhadla, chleba, zrní či řezu citrónem se stručným textem, které svým pošilháváním po nové věcnosti působí velmi moderně a nějak nezapadají do doby, v jaké byly publikovány.

 

V čísle 5/1941 jsou na straně 16–17 otištěny snímky zimy na venkově od Jiřího Jeníčka. V PT 9/1940 na straně 2 je fotografie Miroslava Háka z prostředí divadla D 40. V ročníku 1940 a zvláště 1941 se na stránkách PT téměř v každém čísle objevovaly velmi kvalitní práce Zdeňka Tmeje (PT 8/1941, s. 6 pracovní záběry dirigenta Talicha, dále snímky z Národního divadla – PT 13/1941 s. 4, PT 10/1941 s. 11, PT 21/1941 s. 10...). V čísle 27/1940 na stranách 10–11 je otištěna povedená reportáž J. Otta ze Strahovského kláštera. Mezi nejzajímavější příspěvky tohoto ročníku patří nepochybně Hájkovy snímky pracujících v pražských kanalizacích (PT 6/1940, strana 16–17, pozoruhodné zejména díky použití bleskového světla) a několik otištěných záběrů z pozdější knihy Jihočech Emil Hácha (PT 39/1940, strana 16–17). 

 

Obálku čísla 22/1941 vytvořil (jak jinak) Karel Hájek. Jde o zdánlivě nenáročnou fotografickou záležitost – politickou akci, setkání státního prezidenta Háchy a předsedy vlády Eliáše. Je to běžný snímek, kdy si dva politici potřásají v davu lidí rukou, ovšem který reportér by jí dnes dokázal takto vyfotografovat – oba tam vypadají velmi dobře, jak naaranžovaní v ateliéru, pozadí neruší, vše důležité je ostré. 

 

V PT 19/1941 na straně 13 uveřejňuje Emil Fafek pro něj z dnešního pohledu netypický krajinářský záběr Atén. V PT 17/1941 má Jan Lukas kvalitně zpracované velkoformátové snímky Plzeňských pivovarů. Velmi originální a výtvarně působivé jsou záběry plavců pod hladinou od Oldřicha Straky v PT číslo 29/1941. 

 

Válka postupně zachvacuje celou Evropu a hospodářské problémy protektorát. Sousední země jsou buď nepřáteli Německa, nebo jsou naopak k němu násilně připojeny. Možná i z toho důvodu se v Pestrém týdnu stále častěji objevují snímky z dalekých krajů – kromě válečného zpravodajství z východu i západu a fotografií idylického soužití německých armád s obyvatelstvem okupovaných zemí, se objevují různé cestopisné reportáže. V 1941 jsou to ještě například Sýrie, Egypt, Amerika, v pozdějších letech se zájem přesunuje dále na východ – zejména do Číny (PT 22/1941, s. 12–13 a 35/1941, s. 12–13 – fotografie Karla J. Hory dokumentující zvyky Číňanů při kouření a čtení). 

 

Čísla ročníku 1940 jsou plné Národního souručenství, jeho zastoupení v PT podobně jako jeho úloha v protektorátě se pozvolna vytrácí. V mnoha číslech ročníku 1941 otiskuje Hájek své zajímavé záběry dokumentující práci ve filmových ateliérech. V čísle 21/1941 je na straně 12 otištěna fotografie Jaromíra Funkeho Lounská krajina (s dráty). Mezi velmi slušné práce v oboru architektury patří snímky Karlštejna od Jiřího Jeníčka (PT 5/1942, s. 12–13). Na pěti záběrech se mu podařilo nalézt zcela netradiční pohledy na tuto památku. V doprovodném textu píše: "Se zlou by se fotograf potázal, kdyby řekl, že vyfotografuje hrad, jak by ho viděl malíř. Co by získal? Pohlednici! Fotograf proto chodí jinou pěšinou, přátelí se se světlem, jež o hradu prohlašuje: Karlštejn je předmět ". Ve stejném čísle na předchozích stranách (PT 5/1942, s. 10–11) nalézáme fotografie zcela jiného ražení: čtveřici dynamických fotografií dirigenta Kašlíka od Zdeňka Tmeje a Hájkovy snímky z filmu Pražský flamendr

 

Když se v záhlaví Pestrého týdne psal rok 1943, na jeho stránkách se stále častěji začaly objevovat tváře Emanuela Moravce a K. H. Franka, přibývalo antisemitizmu, vítězné tažení Evropou už nebylo zas tak vítězné, doba přitvrzuje. Ze stránek mizí kreslený humor a je nahrazen obšírnějšími zprávami z fronty. Rovněž dochází k poklesu kvality tisku, textu i obrazu. Dochází k úbytku kvalitních reportážních fotografií ze života ve prospěch ateliérových snímků glamourovského pojetí, často přebíraných od produkčních společností a filmových distributorů. Zřídka se na titulu objeví i záběr z vesnice. Mezi snímky krásných hereček, vždy jemně rozostřených a bez složitých symbolů kraluje jméno Ströminger. Kromě jeho prací se na titulní straně objevují i divadelní fotografie Karla Hájka a Karla Drbohlava. V PT 11/1943 jsou rovněž otisknuty známé záběry Hitlera na Pražském hradě (z března 1939) podepsané P.-I. Hoffmann Berlin (Heinrich Hoffmann byl dvorním fotografem nacistického Vůdce).

 

Ve zpravodajství se tu a tam objevují záběry Svatopluka Sovy, zejména snímky akcí Kuratoria pro výchovu mladých v Čechách a na Moravě. Množství Hájkových snímků poněkud polevuje (je možné, že jde o důsledek jeho vyloučení ze Syndikátu českých novinářů), naproti tomu se zvyšuje počet fotografií Karla Drbohlava (např. hezký portrét Oldřicha Nového v PT 22/1943, titul). Hájek se intenzivněji zaměřuje na divadlo a film, velmi pěkný je například záběr v PT 28/1943, s. 5 z filmu Experiment.

 

Ročník 1944 pokračuje v sestupné kvalitativní tendenci roku minulého. Od začátku roku se v PT začíná výrazněji uplatňovat Josef Hanka, který později svými pracemi Hájka ze stránek téměř vytlačí. Objevují se do té doby (u vyhlášeného Neubertova hlubotisku) nevídané technické problémy. Na titulu se již téměř vůbec neobjevuje nic živého, drtivou většinu fotografií tvoří zjevně amatérské fotografie či filmové snímky od Lucernafilmu, National filmu, Terrafilmu, UFA, Wien-Filmu a Prag-Filmu bez bližšího udání autorů. Velmi zřídka se vyskytnou záběry fotografů se jménem (PT 20/1944 – Hájek: Svátek matek, PT 13/1944 – Chochola: Maňásek), které však nejsou ničím výjimečným. Podobně jako v listu Zteč, i v Pestrém týdnu je v roce 1944 připomínáno výročí existence Kuratoria pro výchovu mládeže. Mezi autory snímků se kromě agentury CEPS nejčastěji objevují Sláva Štochl, Hlaváček, Chundela, a zvláště Lev Krča. 

 

Od druhé třetiny roku 1944 se na stránkách opět objevuje v omezeném rozsahu humor, živější fotografie a do té doby nepředstavitelná věc – snímky bombardovaného Berlína a měst v protektorátě. Hájek a Hanka fotografují různé dělnické profese – továrny, mlékárnu, závodní stravování, hutě...

 

Ročník 1945 kvalitativně kolísá, doba nestojí o módu ani o společnost, běžného čtenáře zajímá, z čeho vařit, jak si po domácku vypěstovat tabák, jak se chovat během leteckého poplachu. Čím více se přibližují spojenecká vojska k hranicím protektorátu, tím častěji je v Pestrém týdnu možno si přečíst více a více politických prohlášení, apelů na trpělivost, výdrž, odhodlání pomoci Říši a vydržet v zápasu až do vítězného konce. Fotograficky se prosazují zejména Josef Hanka, Oldřich Straka a Otto Svoboda. Jako velmi zajímavý historický dokument jsou záběry z bombardování Prahy od agentury Centropress. Jde patrně o to nejlepší, co jsem zatím z této události viděl, mimo jiné je zde vyfotografována rozbombardovaná budova u Mánesova mostu, kde dnes stojí tzv. Tančící dům. K hezkým reportážím patří Hankova nemocnice (PT 8/1945) nebo Hájkovy svářeči (PT 11/1945). Ve vůbec posledním čísle PT (17/1945 z 28. dubna 1945) je na stránkách 7 a 8 otištěna dvojice článků Památce Jaroslava Funkeho (od Otakara Štorcha-Marien) a Nad fotografiemi J. F. (od Karla Jičínského) připomínající předčasnou smrt tohoto tvůrce v únoru 1945 a několik jeho fotografií. Jinak je vše jako při starém, z titulu tohoto čísla se usmívá bodrý mostmistr a nic nenasvědčuje tomu, že další číslo časopisu Pestrý týden už nevyjde. Redakce zaniklého časopisu i s archivem přešla po osvobození do nově vzniklého Světa v obrazech.

 

Fotografický obzor byl oficiálním orgánem Svazu českých klubů fotografů amatérů. Ve své době se tento měsíčník stal platformou pro prezentaci moderních fotografických směrů, originálních záběrů krajiny i architektury, Sudkových zátiší, reportáží Karla Hájka stejně jako kompozic Funkeho či Wiškovského. Časopis vycházel do září 1944, kdy byl z úředního rozhodnutí zastaven (poslední číslo 9/1944). Na jeho vydávání se podílela řada zvučných jmen fotografů bývalé první Československé republiky. Své snímky zde zveřejňovali namátkou Eugen Wiškovský (občas psaný též jako Evžen či Viškovský), František Illek, Alexandr Paul, Josef Sudek, Václav Jírů, Karel Hájek, Jan Lukas, František Drtikol (archivní portrét Leoše Janáčka, 1/1940), Jaromír Dostál, Svatopluk Sova, Jiří Jeníček, Jaromír Funke či Josef Ehm. Posledně dva jmenovaní časopis v letech 1939 až 1941 redigovali. Kromě snímků uveřejňoval Fotografický obzor i různé úvahy, zamyšlení nad tehdejší fotografií, návody na fotografování jednotlivých žánrů, teorii fotografie, technické novinky atd. V časopisu lze rovněž nalézt recenze pořádaných výstav a udělat si představu o výstavní činnosti českých a moravských amatérů v období protektorátu. Své texty zde zveřejňovali například Jan Schlemmer, Karel Jičínský, Eugen Wiškovský, Jaromír Funke, František Mallý (exponometrie), Přemysl Koblic, Jan Lauschmann a další. V rubrice K obrázkům připojovali autoři uveřejněných fotografií krátký komentář o tom, co je na snímku, jakou kamerou a na jaký materiál bylo fotografováno, zda byl učiněn výřez či nikoliv, s jakými technickými problémy se autor potýkal, případně jaký byl čas, clona, typ vývojky a doba vyvolávání. 

 

V čísle 10/1940 si Wiškovský ve fotopříloze v podstatě hraje se zonálním systémem (spolu s neostrostí a volbou doby expozice vzhledem ke světlu), kdy fotografuje stejnou Hlubočepskou skálu jednou s důrazem na maximální množství detailů, podruhé s cílem detaily potlačit a dát plně vyznít emočnímu působení snímku. V čísle 6/1940 uveřejňuje snímek Katastrofa, zde však pod názvem Obilí. K velmi silným číslům ročníku 1940 patřilo listopadové vydání věnované abstraktní a emoční fotografii. Jaromír Funke zde uveřejnil svůj známý článek Od fotogramu k emoci, zařazeny byly fotogramy Josefa Ehma, Jaromíra Funkeho (cyklus Čas trvá), Otakara Linharta a Vojtěcha Bolešky (podle Petra Tauska Ehmův a Funkeův pseudonym), emotivní struktáže Miroslava Háka (Arabeska, montáže Akrobat), surrealismem ovlivněné snímky Eugena Wiškovského, Františka (omylem pojmenovaného Josef) Vobeckého, Jiřího Kořínka (opět Funkeho pseudonym) Josefa Ehma a dalších. 

 

V čísle 1/1941 je publikován snímek Jaromíra Funkeho, měděný kohout na krovu chrámu svatého Víta na Hradčanech, který je po válce otištěn v publikaci Pražské kostely a jehož podobnou variantu vytvořil i Sudek (do knihy Pražský hrad), Wiškovský a později i mnozí další fotografové.

 

Počátek roku 1941 je poznamenán odchodem vůdčích osobností časopisu – Ehma a Funkeho. Po jejich odchodu je možno zaznamenat značný odklon od všeho, co by šlo nazvat "moderní, nekonvenční či převratné ". Od čísla 3/1941 se odpovědným redaktorem stává Robert A. Šimon a FO se svou náplní přiklání ke klasické vlastivědné protektorátní fotografii, snímkům s náměty české přírody, vesnice nebo přírodnin. Jde o technicky dokonale provedené hezké náměty, kvalitní kompozice, ale už to prostě není ten FO jako dříve. Zcela absentují známá jména z minulosti, časopis se mění z průkopníka nových směrů ve skutečný orgán Svazů fotografů amatérů. Na čísle 3/1941 se ještě objevuje moderně laděný detailní snímek chladiče naleštěného automobilu, na jehož pozadí se sluní slečna v plavkách u rozloženého stanu. Na další obálce je již velkoformátový snímek chrámu svatého Mikuláše. 

 

Ještě číslo 7/1941 bylo věnováno reportáži (snímky Svatopluka Sovy, Karla Ludwiga, Viléma Heckela), další se však již definitivně přiklání k fotografii božích muk, české vesnice, přírody, lidových slavností, výjímečně též sportu, architektury a pohledných dívek.

 

Léta 1943 a 1944 se linou v podstatě ve stejném duchu. Od čísla 5/1943 přebírá odpovědné redaktorství Fotografického obzoru po zemřelém Robertu A. Šimonovi Václav Neuman a od čísla 3/1944 Václav Štětka. O fotografických motivech těchto let mnohé napoví náhodně vybrané názvy snímků: Uječek Riháček z Kůželova, Na pasece z jara, Otloukej se píšťaličko či Radost ze sluníčka. V čísle 6/1944 patří mezi zajímavější práce fotografie Jiřího Jeníčka a Jindřicha Otta. Jeníček ve své inscenované reportáži zpracoval téma Dívčí kolej, kde si dívky "nenápadně " podávají tahák pod lavicí, hřejí se na slunci či telefonují (patrně se svým milým hochem). Otto naproti tomu vyfotografoval autentickou a dobře zvládnutou reportáž z cirkusu. 

 

Číslem 9/1944 vydávání Fotografického obzoru na úřední zásah končí. Zaniká tak periodikum, které se v určitém období své existence stalo místem setkávání fotografických prací těch nejlepších tvůrců předmnichovského Československa a protektorátu.

 

Zteč, čili list nové generace, byl dvoutýdeníkem formátu A3, který byl vydáván Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Šlo o ostře pronacistickou organizaci, protektorátní obdobu Hitler-Jugend, která měla za úkol vychovávat mladé k oddanosti Vůdci a lásce k Velkoněmecké říši. V prvních letech byl bohatě fotograficky ilustrovaný list plný plný krásných mladých lidí, snímků války, válečného průmyslu a setkání mladých s Hitlerem, Ducem, Moravcem a dalšími protektorátními či evropskými politiky. Každá titulní strana nesla v prvním roce existence "budovatelské " heslo, často něco ve smyslu „V současném světovém zápase nesmí býti neutrálů“ nebo „Kdo chce vést, musí umět poslouchat“. Noviny měly mizivou úroveň tisku a papíru, která se ještě v průběhu let zhoršovala.

 

Fotografie nesly nejčastěji pouze označení agentury (CEPS, Transocean, Atlantic...), popisek Foto archiv Zteče nebo jméno redakčního fotografa Svatopluka Sovy. Ten fotografoval jak běžné ilustrační snímky, tak i akce Kuratoria, kdy na většině snímků (pokud kvalita tisku dovolila) bylo možno rozeznat tváře Emanuela Moravce a Františka Teunera – vůdčích osobností organizace. Na straně 7 se nepravidelně střídala se Šachovou hlídkou Sovou redigovaná rubrika Fotohlídka. Zde autor otiskoval různá doporučení pro fotografy amatéry o expozici, kompozici, hloubce ostrosti, ale i o ideovém vyznění snímku. V ročníku 1943 se několikrát objevily snímky Slávy Štochla (lyžaři), v roce 1944 fotografie z kultury od Václava Chocholy (portrét Eduarda Kohouta). Patrně k nejzajímavějšímu počinu tohoto plátku patřilo výroční číslo 13/1944, které bylo tištěné kvalitním hlubotiskem. Na mnoha snímcích přinášelo záběry z politických shromáždění, sportovních akcí a kultury. Fotografie bohužel nejsou nijak popsány (podobné snímky však vyšly i v Pestrém týdnu, kde se mezi autory snímků kromě agentury CEPS nejčastěji objevují jména Sláva Štochl, Hlaváček, Chundela a Lev Krča). Po polovině roku 1944 dochází vzhledem k blížící se frontě ke značnému navýšení množství tištěného slova na úkor fotografií. Posledním, z historického hlediska zajímavým příspěvkem jsou snímky spojeneckého bombardování Prahy z února 1945. Od čísla 4/1945 vychází Zteč jako týdeník v polovičním formátu a bez fotografií.

 

Časopis Zteč je pro dnešního historika spolehlivým barometrem nálad pronacisticky orientovaných obyvatel protektorátu v období mezi lety 1943 až 1945. Od nekritického přesvědčení o blížící se zdrcující porážce nepřátel Velkoněmecké říše, přes období nejistoty až po poslední zoufalé výkřiky v čísle z 26. dubna 1945, kde byly čtenáři vyzýváni k víře v Německo a jeho Vůdce a odhodlanosti vydržet až do úplného konce. 

 

Mezi hodnotné časopisy tohoto období je třeba rovněž započítat periodika Zdroj, Eva a Praha v týdnu. Zdroj, celým názvem Světový zdroj zábavy a poučení, vydávalo nakladatelství Melantrich od roku 1939 do 1945, po osvobození časopis pokračoval pod názvem Světový pramen zábavy. Šlo o čtrnáctidenník formátu A5 píšící o různých populárních tématech, přinášející jak poučení, tak i zábavu. Z fotografického hlediska bylo patrně nejzajímavější krátké období mezi prosincem 1941 a 15. březnem 1942, kdy je ve funkci zodpovědného redaktora Otakar Štorch-Marien. Na stránky Zdroje se dostávají fotografie Karla Ludwiga, Zdeňka Tmeje, Miroslava Háka, Václava Chocholy a dalších významných tvůrců. V roce 1941 přebírá vedoucí pozici v časopise K. Bureš a v 1943 V. Peroutka, kvalitní fotografie však zůstávají na stránkách Zdroje již natrvalo.

 

Časopis Eva – ilustrovaný módní a zábavný časopis byl rovněž vydáván nakladatelstvím Melantrich. Šlo o kvalitním hlubotiskem tištěný čtrnáctidenník formátu A4 s náměty z módy, kultury a života moderní ženy vůbec. Byl zastaven 5. číslem ročníku 1943. Před válkou (v 20. a 30. letech) spolupracovali s tímto časopisem mnozí významní grafici (František Muzika, František Tichý). Z významných fotografů zde měl dominantní zastoupení Jan Lukas, který zveřejňoval v Evě snímky nejrůznějších námětů – živé i ilustrační, módu, portrét i zátiší, vždy však ve velmi dobré kvalitě.

 

Ukázkovým příkladem toho, jak silná umělecká osobnost s jasnou koncepcí dokáže přeměnit podprůměrný plátek ve výtvarně i obsahově hodnotné periodikum je Praha v týdnu. Časopis vycházel ve vydavatelství Zádruha s podtitulem Pražský programový týdeník od 25. dubna 1940. Byl naplněn jednak programy kin divadel a varieté, regionálními zprávami z Prahy, rozhovory s herci a herečkami, sportovním děním, výstavami, literaturou turizmem i zprávami ze společnosti. V prvních letech se v podstatě jednalo o obohacený kulturní přehled bez větších ambicí. Tištěn byl na papíře podprůměrné kvality ne příliš dobrým knihtiskem. Do roku 1941 zde své fotografie otiskovali například J. Zádruha (hlavně snímky herců a filmování), Jan Lukas, Mráz, Ströminger (velké množství portrétů herců), J. Heinrich (hodně aktivní portrétista), Illek a Paul, Centropress, Kola, Carola, Lucernafilm, Stella-film, Národní služba informační, Ministerstvo obchodu, Č.T.K., Foxfilm, MGM, Lloydfilm, Tobis, Divadlo D 40, Národní divadlo, Zdeněk Vaněrka, Truneček, Maltan, J. Javůrková, Esta, A. Frič, Balzar, UFA, Procházka, Slaviafilm, Miroslav Hák, Drbohlav, Mikota, Stehlík, Štenc (reprodukce), Trousil, Hulík, Hůrek, Kadeřábek, Sudek (reprodukce), Zdar-film, Schubert, Chalupníček, J. Otto, Korecký, A. Sládek, Jůn a mnozí další. Mezi nejdůležitější fotografy v prvních letech existence patřil Ströminger s Heinrichem, nejlepší snímky zde publikovali Jan Lukas (přispíval jen zřídka) a Karel Drbohlav. Mezi technicky velmi povedené patří obálka čísla 5/1941, na které stvárnil Miroslav Hák herečku Stránskou. V čísle 10/1941 na straně 3 otiskuje stejný autor záběry z Divadla D 41. Poměrně často se na stránkách PvT (ročník 1941) objevovaly výborné záběry přírody a historických památek, bohužel podepsaných pouze Ministerstvo obchodu (v dvojčísle 30 ? 31/1941 se ke snímkům MO připojeno jméno Celba). Dvojčíslo 30 ? 31/1941 věnované Zlínským filmovým žním přináší moderní kompozice z funkcionalistických budov podepsaných propagací Baťových továren. Od čísla 47/1941 dochází ke změně "redakčního kruhu ", přicházejí mimo jiné Karel Ludwig a Zdeněk Tmej. Mění se koncepce a grafická úprava časopisu, obálka se po výtvarné stránce přibližuje Pestrému týdnu, zvyšuje se množství odborných a kulturních článků a fotografií na úkor kulturních přehledů, na titulních stránkách se velmi často začínají objevovat výborné fotografie Karla Ludwiga. V PvT 50/1941 otiskuje Ludwig článek Problém fotografie jako umění, na obálce 1/1942 je jeho známý záběr baletky šňerující si špičku, v čísle 3/1942 je otištěn náznak koncepčních změn a zveřejněna prémie - každý 50. nový předplatitel obdrží originální Ludwigovu fotografii herečky Marie Glázrové. Ludwig se od čísla 12/1942 stává šéfredaktorem časopisu Praha v týdnu a vede ho až do heydrichiády.

 

 


 

 

Pokračování na Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava 2/3

...

Vloženo: 09.09.1997 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52