Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava 2/3

Pokračování z Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava 1/3

 

 


 

 

2. Fotografové Pražského hradu

Právě z období protektorátu pochází nejobsáhlejší archiv snímků z Lánského zámku. Jde o prostý důsledek stavu, kdy státní prezident neměl žádné pravomoci, žádnou možnost zasahovat do legislativy, nepřijímal zahraniční návštěvy a nikam necestoval. Svůj čas nejraději trávil daleko od světa politiky, v přírodě parku Lánského zámku, kam se ke konci života přestěhoval natrvalo. Proto najdeme státního prezidenta Háchu na většině fotografií při odpočinku, nikoliv při vykonávání státnických povinností.

 

Nikde se mi například nepodařilo sehnat oficiální portrét Emila Háchy jako státního prezidenta. Názory na jeho existenci se různí. Jedni tvrdí, že díky faktu, že protektorát byl součástí Německé říše, nikdy nic takového vydáno nebylo, druzí tvrdí, že ano. Pro oficiální účely byla občas používána ateliérová fotografie vytvořená ateliérem J. F. Langhans. Sám jsem viděl cosi jako oficiální portrét na snímku z "Archivu Emila Háchy " – dvou složek snímků uložených v KPR. Na této fotografii z 12. července 1943 visí na zdi prezidentův portrét, otázka však je, jestli byl jako oficiální i považován. 

 

Z příjezdu německých vojsk a zvláště pak z návštěvy Adolfa Hitlera na Pražském hradě se v tomto archivu zachovaly snímky různých autorů. Kromě těch nejznámějších (Hitler s Háchou v salonku, Hitler u okna shlížející na Prahu – motiv, který byl později použit i na protektorátní poštovní známce), vytvořených Heinrichem Hoffmannem, se zde nacházejí ještě snímky vojsk před prvním nádvořím zhotovené agenturou Illek a Paul a ne příliš zdařilé záběry Hitlera při prohlídce vojska od H. Hansela.

 

Velké množství záběrů z pracovních akcí státního prezidenta je nepodepsáno nebo pochází od agentur, nejčastěji od Č.T.K. a Centropress (CEPS). V prvních letech (do roku 1940) pochází větší množství podepsaných záběrů od Karla Drbohlava. Z jeho dílny jsou například snímky státního prezidenta v botanické zahradě (1939) či záběry z návštěvy houbařské výstavy. Po roce 1940 až na výjimky (například Otakara Neckáře – snímky ze zasedání Českého svazu pro spolupráci s Němci, 1940) už pochází většina fotografií od Karla Hájka. Hájkovy snímky se poznají lehce. Jednak mají v drtivé většině vysokou technickou i kompoziční hodnotu a pak každá zvětšenina v archivu Kanceláře prezidenta s razítkem Foto Karel Hájek má výrazně zaoblené okraje. Mezi příležitostné spolupracovníky Hradu patřila v různých letech dále agentura Illek a Paul. Kromě již zmíněné velmi slušně provedené reportáže o vojsku před branami prvního nádvoří dále pro prezidentskou kancelář velmi často zpracovávali fotografie přijatých návštěv z řad politiků i prostých občanů a návštěvy prezidenta na společenských a kulturních akcích (výstava obrazů Jana Slavíčka, výstava Družstevní práce...). V roce 1942 množství fotografického materiálu vrcholí, jednak v důsledku prezidentských kulatých narozenin a pak s ohledem na blížící se vydání publikace Jihočech Emil Hácha. Drtivá část této práce připadá na Karla Hájka. Velmi pěkné jsou například fotografie prezidenta stojícího na tmavé terase Belvederu a hledícího na Hrad společně s rodinou s malým dítětem (z 24. dubna 1942) nebo snímky s bratrem v oboře letohrádku Hvězda. Velmi zajímavé jsou bohužel nepodepsané fotografie státního prezidenta třímajícího nezbytný doutník a hrajícího si s domácími zvířaty – ovcemi či koňmi. Mnohé z těchto snímků našly uplatnění jak v tisku, tak v knize Jihočech Emil Hácha. Zajímavě pojatá je rovněž reportáž z aktu přebírání Hitlerova daru - Mercedesu z 14. července 1942. Fotograf Hájek se zde předvedl jak po stránce reportážní i kompoziční, vytvořil zajímavé a velmi moderně laděné pohledy na dokonalý design prezidentského vozu. Po slavných oslavách narozenin v roce 1942 již v podstatě další snímky Emila Háchy nevznikají. Kromě každoročního snímku s představiteli vlády nebo Kuratoria pro výchovu mladých, několika záběrů z divadla či výstavy (například návštěva výstavy Umělci národu z února 1943) se Hácha na fotografiích neobjevuje. Je to pochopitelné. Jeho popularita a tedy i "využitelnost " okupační správou rapidně poklesla, jeho zdravotní stav se zhoršil do té míry, že nemohl dále vykonávat svůj úřad v Praze a natrvalo přesídlil do Lánského zámku. Zde vznikají Hájkovy smutné fotografie zestárlého a v podstatě bezmocného Háchy s bratrem Theodorem z pozdního léta 1944. 

 

3. Amatéři a profesionálové ve Státním ústředním archivu

Státní ústřední archiv v Karmelitské ulici v Praze (v roce 1998 se většina oddělení přestěhovala do nové budovy na Chodově) je bohatým místem pro každého zájemce o obrazové matriály z období druhé světové války. Na rozdíl od od Kanceláře prezidenta republiky obsahuje hlavně snímky německé okupační správy či fotografie ze zahraničí. Většina materiálu totiž pochází z redakce deníku Der Neue Tag – ústředního listu říšského protektora a z bývalého Ústavu marxismu-leninismu. 

 

Ze složky Fotodokumentace V. díl, kde se nachází hlavně snímky nejvýznamnějších agentur protektorátu i Říše jako Č.T.K., Atlantic a Centropress, mne zaujal propagandistický snímek propagační služby Náš Kraj – děti jedné z valašských obcí zdraví nacistickým pozdravem okresního hejtmana. V tomto souboru se rovněž vyskytují popisné záběry anonymních vojenských i civilních návštěv v průmyslovém podniku – patrně zlínských Baťových závodech (autorka A. Evjáková & syn). Jsou zde rovněž nedatované a ne příliš kvalitní záběry zhotovené Karlem Hájkem (Emil Hácha ve škole), dokumentace výstavy 100 let železnice v Přerově od fotografa Huberta, série snímků označených Bilddienst des Deutschen Staatsminister für Böhmen und Mähren znázorňující Staroměstské náměstí z ledna 1945 s ještě zachovalou Staroměstskou radnicí. Velmi kvalitní technické zpracování i určitou výtvarnou hodnotu měly fotografie pocházející od Bildberichterstatter R.D.P. Max Porsche (Berlín). K těm nejzajímavějším patří setkání Háchy s říšským protektorem Wilhelmem Frickem (tj. z období po roce 1943) a pohled na nastoupenou jednotku na Hradčanském náměstí. V poslední části se nachází 64 fotokopií protibolševických plakátů, patrně z výstavy Sovětský ráj.

 

V pokračování Fotodokumentace V. se v drtivé většině vyskytují snímky pocházející z Německa, z výrobny hraček, z natáčení propagandistického filmu a kvalitní záběry uniforem z období nacizmu. Více jsou zde zastoupeni fotografové a agentury Photopress G. Schulz (Praha 12, dodavatel Atlantic Presse-Photo Gmbh), Scherl Bilder-dienst (Berlín), WeltBild Berlin, Orbis-Photo Berlin, Presse Photo G.m.b.h. Některé snímky patrně pocházejí už z období před vypuknutím druhé světové války. 

 

Mezi pozoruhodné kartony fotografií patří Fotodokumentace II. díl – II. světová válka – bývalý archiv deníku říšského ministerstva pro Čechy a Moravu Der Neue Tag. Autoři, kteří se podíleli na sestavení tohoto souboru archiválií už v úvodu připomínají, že na to, že šlo o pouhé zpravodajské noviny (ne o specializovaný obrázkový časopis), obsahuje archiv obrovské množství kvalitních snímků, z nichž drtivá většina nemohla být v praxi vůbec využita. Jako autoři jsou označeny agentury Presse Illustration, WeltBild, Atlantic Presse, Transocean – Europapress a fotografové Heinrich Hoffmann a Scherl. Mezi motivy se objevují kromě snímků z východní fronty, námořnictva a letectva běžné zpravodajské fotografie z protektorátu. Jsou mezi nimi například záběry z dne německých matek, Hitler-Jugend, boje o Moravskou bránu, rozsáhlý soubor propagandistických snímků o vztazích mezi německými vojsky a místním obyvatelstvem na dobytých územích. Zajímavý je rovněž soubor snímků pořízených válečným zpravodajem v boji těsně před jeho smrtí.

 

Patrně nejzajímavější kolekcí Státního ústředního archivu z období protektorátu je Fotodokumentace 498 – Archiv K. H. Franka 1935–44. Jde o velmi obsáhlý soubor fotografií tohoto velmi ambiciózního sudetoněmeckého politika. Frank byl v předmnichovském období poslancem československého parlamentu za Sudetoněmeckou stranu, v letech 1939–43 zastával funkci státního sekretáře a v roce 1943 se dostává na pozici říšského státního ministra pro Čechy a Moravu, generála policie v protektorátě a SS-Obergruppenführera. Od počátku německé okupace vytrvale usiloval o neomezenou nadvládu nad okupovanými územími a tisk měl být pravděpodobně jedním ze způsobů prosazení jeho ambicí. Soubor původně pochází z fondů Osidlovacího úřadu, deníku Der Neue Tag, Č.T.K., Atlantic Presse a Ministerstva vnitra. Je značně rozsáhlý a jde svým pojetím daleko za hranice běžné žurnalistiky. Drtivá většina snímků není označena jmény autorů, většinou jsou jen opatřeny razítkem nebo nálepkou agentury, nejčastěji Centralpressu (nejlepší snímky), případně též červeným razítkem Archiv des StaatsĐekretärs beim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren. Z dalších autorů se zde ještě objevují práce Heinricha Hoffmanna a Karla Drbohlava. Menší část snímků je velmi pečlivě popsána po stránce místa, času a akce. Na fotografiích můžeme sledovat Franka při plnění svých služebních povinností i Franka při setkání s prostými občany a dětmi. Najdeme zde schůzku s prezidentem Háchou (v různých letech okupace), fotografie Franka mezi dětmi v Poděbradech (březen 1941 – např. výborný záběr nacistických funkcionářů v davu veselých dětí nebo usmívající se Frank v lesklé uniformě SS mezi lavicemi. Na pozadí se rýsují zlověstné uniformy jeho soukmenovců a vyvolávají v divákovi vskutku smíšené asociace s Frankovou každodenní politikou vůči českému národu). Archiv v podstatě končí dnem 28. září 1941 společným snímkem K. H. Franka a Reinharda Heydricha v momentu, kdy se druhý jmenovaný představoval jako nový zastupující říšský protektor.

 

Ve fotografickém oddělení patří k zajímavým ucelenějším sbírkám obrazového materiálu Fotoarchiv 024 – československé vojenské jednotky na Západě v době II. svět. války 1940–45. Jde o fotografický deník Julia Výmoly o životě našich vojáků ve Francii, jejich přesunu do Spojeného království, stavbě vojenského tábora v Cholmondeley a výcvik na skotské základně Fort William. Tato první část série znázorňujícího běžný život a výcvik vojsk je zhotoven na negativech 6x9 cm. Druhá část je zpracována na kinofilm a dokumentuje cestu jednotky z Francie přes Lucembursko a Německo do Československa. Na snímcích se objevují hřbitov padlých v I. světové válce u Yperi, zaminované prostory v Dankerque, opravy tanku a hlavně všudypřítomné ruiny budov. Fotografie sice neoplývají nijak zvláštní technickou a kompoziční kvalitou, jde však o záběry s vysokou dokumentační hodnotou.

 

O Květnovém povstání pojednává stejnojmenná sbírka (číslo 08). Kromě velmi plodného fotografa Střihavky (z Prahy 6, autor nejvíce zastoupen ve Sbírce číslo 024) je bohužel většina snímků bez jména autora nebo jen s označením Ústav dějin KSČ. K zajímavostem patří snímky ze 4. května 1945 – první československá vlajka, zákroky německých okupantů proti demonstracím na Václavském náměstí, plačící Pražané přihlížející požáru Staroměstské radnice, pálení německých knih, odvádění německých zajatců či oběšený obraz Hitlera.

 

Sbírka 05 sdružuje záběry z osvobození Československa Rudou armádou a objevují se zde již práce známějších autorů. Jsou tu Hontyho snímky z pohřbu rudoarmějce, zvláštně působící fotografie Františka Illeka Pěchota v boji a zejména 24 snímků rudoarmějců v pražských ulicích, známé fotografie jako Spící rudoarmějci v džípu, Spojka s neobyčejnou atmosférou či snímek dítěte před vystěhovaným domem. Fotografie byly původně vedeny jako práce Zdeňka Tmeje, 6. prosince 1962 byly po místopřísežném prohlášení připsány Karlu Ludwigovi. Originálně působí rovněž fotografie Miroslava Háka – mrtví vojáci a surrealisticky laděná scéna, kde v prvním plánu se nachází pohovka s pohodlně sedícími muži, v druhém jsou po zemi rozházené figuríny z výloh a v třetí obrněná vojenská auta.

 

Archiv rovněž sdružuje snímky ze spojeneckých bombardování různých měst protektorátu. Autory (resp. dárci) takových fotografií Prahy byli Marie Roštlapilová (ČKD Vysočany), Archiv ČKD Praha, Šimek, Miloš Mráz (Nusle), Stanislav Maršál, Lev Pachner, Karel Heřt, Stanislav Pavlík, Beneš (Smíchov) a Střihavka. Z mimopražských autorů jsou zastoupeni Jaroslav Kronus (Kolín), Antonín Špitalský (Mladá Boleslav), T. Podhorec (Ostrava, Cheb), Wimmer (Praha 8, Klatovy), Archiv Haló noviny, Květy (Zlín, Plzeň, Brno), Jaroslav Němec (z Rýmařova, snímky z Konic u Prostějova). Problematikou německých zajatců po osvobození se mimo jiné zabývali Miroslav Görtler (z Prahy 4, snímky z Čáslavi), V. Vondráček (z Jablonce, snímky z Roudnice nad Labem), Jaroslav Kronus (Kolín), Miroslav Kotinský (z Prahy 2, snímky z Tišnova), Karel Heřt (z Prahy 7, Litvínov).

 

Zajímavé fotografie (zvláště z českých území začleněných k Říši) jsou rovněž archivovány mimo oficiální alba a kartony v pořadačích fotooddělení. Zde je možno nalézt jak notoricky známé snímky příjezdu německé armády (bohužel jen s označením Č.T.K. bez jmen autorů). Podle sdělení pracovníků Státního ústředního archivu se další fotografie o životě v Sudetech dají najít i v Libereckém okresním archivu (Liberec byl sídlem sudetoněmeckého vůdce Konráda Henleina). 

Knižní produkce za protektorátu

Obrazové knihy tohoto období jsou charakteristické konvenčními náměty fotografií, velmi kvalitním hlubotiskem (většinou Neubert a synové), a po stránce výtvarné a typografické národně laděnou kombinací barev červené na bílém podkladu. Bylo potřeba produkovat věci hezké, na myšlení konzumenta nenáročné. Doba chtěla, aby běžný občan byl rozveselován filmem, aby byl udržován alespoň v relativní pohodě. Ne proto, že by nějak okupační správě záleželo na lidech, ale proto, že nálada obyvatelstva se odrážela ve výkonnosti protektorátní ekonomiky, která napomáhala Říši při vedení války. Točily se desítky komedií, a když si doba žádala "protektorátní vlastenectví ", pak ho v podobě vlasteneckých publikací měla mít. 

 

A co je méně konfliktní téma, než (pochopitelně trochu poopravené) národní dějiny, stará města, příroda, zurčící potůček či světlá budoucnost vlasti – hrající si děti. Nafotografovat za totality konvenčním způsobem knihy typu hrady a zámky naší vlasti či Krásy jihočeské krajiny je patrně nejméně riziková možnost, jak si jako fotograf vydělat. Za nacistů bylo třeba vynechat vše s vazbou na husitství a podpořit myšlenku, že český a německý národ byly vždy oddanými partnery, za komunistů se zase připomínalo odvěké spojení Čechů se slovanskými národy. 

 

Vlna národně laděných obrazových publikací vypukla již v roce 1940 knihou Karla Plicky Praha ve fotografii. Kniha byla zpracovávána v letech 1939 až 1940, vyšla v roce 1940 nákladem České grafické unie a pro občany Čech a Moravy se svou neskrývanou hrdostí nad krásou Prahy stala okamžitě mimořádným vlasteneckým počinem. Otištěny jsou zde unikátní snímky z protektorátní Prahy, často jsou zachycena dnes už neexistující místa. Nejvýznamnější památky jsou vyfotografovány způsobem, který nebyl mnohdy dodnes překonán. Pro mnohá místa a stavby vytvořil Plicka "klasické " pohledy, ze kterých vychází mnohý dnešní fotograf architektury. Rovněž technická kvalita tisku tohoto prvního vydání je přímo magická a opět, jako v mnohých dále popisovaných případech, musí v listujícím čtenáři vyvolat zamyšlení nad dokonalostí protektorátního hlubotisku. Publikace se dočkala v poválečných letech řady reedic a ve vícejazyčné verzi je prodávána dosud. Nejde však o zcela stejné dílo, a to jak ve skladebném, tak i technickém slova smyslu. V pozdějších vydáních jsou často použity novější varianty záběrů z původní knihy či přeretušované snímky. Většinou byly zaměněny snímky, na kterých by bylo podle určitých prvků snadné zjistit přibližný rok vytvoření (reklamní nápisy nad obchody, módní doplňky chodců, automobily... – například snímek 146, který byl za téměř stejných světelných podmínek znovu přefotografován a místo drogerie Jos. Suchého se tak v roce 1971 na této straně objevilo cosi jako agitační středisko). Hezkým příkladem retušérského zásahu je dvojstrana 125–126 (v původním vydání 118–119). Rukou retušéra zde z původní fotografie zmizela nejen dopravní značka pod věží, cedule či vývěsní skříňka, ale i slečna a celý automobil. Ještě absurdnější je zmizení povozu a sudu ze snímka na straně 101. Kromě kvality některých snímků nového vydání je třeba připomenout tisk, který je s originálem neporovnatelný.

 

Každoročně vydávaná publikace Česká fotografie (původně Československá fotografie) byla v dubnu 1941 (svazek 1940) vydána s podtitulem Země česká, domov můj. Otištěno zde bylo 64 fotografií spolu s texty Jaromíra Funkeho (Fotografujte domov) a Karla Jičínského (My – budoucím), které v mezích možností podporovaly názor o důležitosti fotografování typických motivů české země. V dalším roce vychází ročenka v nakladatelství Politiky, tentokrát však pod názvem Památky Čech a Moravy. Na rozdíl od předešlých svazků, kde se svými fotografiemi účastnili nejvýznamnější čeští fotografové, byly Památky sestaveny tehdejším šéfredaktorem Fotografického obzoru Robertem A. Šimonem výhradně z prací členů Svazu českých klubů fotografů amatérů. Jde o typický příklad oficiálně publikované protektorátní fotografie. Nalézáme zde českou přírodu, historické památky, hrady a zámky, staletou borovici, rotundu na Řípu, titulní list Komenského Labyrintu světa, Macochu, jihočeské statky a podobně, pro německou moc nekonfliktní náměty. Chybí samozřejmě snímky z obsazeného pohraničí, Sudet a ze samostatného Slovenského státu. Až na výjimky jde o sladké přírodní scenérie, architektonické a písemné důkazy slavné české minulosti. Ke každému snímku je připojen krátký komentář hovořící o historii vyfotografované památky (s přihlédnutím k roku vydání je s podivem, že poznámky jsou pouze v české jazyce). Nacházíme zde kvalitní a nekonvenční fotografie (Jan Kosík: Vyšehradská skála, česká vesnice, Josef Krüger: Klatovské náměstí), klasické pojetí krajiny a architektury (Karel Kruliš: Kostel sv. Jiří) i barvotiskové záběry "odpočívajících rodinek na výletě za českými dějinami " (Antonín Hühnel: Kaple na Řípu). Celkově však jde o knihu profesionálně sestavenou, za zmínku stojí i její dokonalý tisk. Po válce byl výběr snímků doplněn o pohraničí, Slovensko, skupinu (výborných) fotografií z dílny Illek a Paul a speciálním oddílem o československých lázních a v roce 1948 vychází s novou obálkou pod názvem Naše vlast v obrazech. Druhé vydání, jehož kvalita co se tisku týče je o stupeň nižší, je opatřeno cizojazyčnými popisky, na prvním místě je samozřejmě ruština.

 

V roce 1943 sestavuje Karel Teige album deseti originálních fotografií pod názvem Moderní česká fotografie. Album vychází v nákladu padesáti kusů v nakladatelství Národní práce. Do sborníku po dvou snímcích přispěli fotografové Josef Ehm, Jaromír Funke, Miroslav Hák, Karel Plicka a Josef Sudek. Teige v doprovodném textu píše: "Album Moderní česká fotografie chce být přesvědčivou kladnou odpovědí na často diskutovanou otázku: je fotografie uměním? ... [album] se obrací, spíše než k široké veřejnosti, jen k vybranému kruhu uměnímilovných sběratelů. Těch deset listů, shrnutých v naše album, podává ve skratce svědectví o dnešním vývojovém stavu české fotografické tvorby. "


Mezi fotografická díla převyšující úroveň běžné produkce patří zejména Sudkův Pražský hrad a Funkovy Pražské kostely. Obě publikace jsou vytvářeny v období protektorátu, vycházejí však až po válce. Pražský hrad (podtitul Výtvarné dílo staletí v obrazech J. S., fotografie Josef Sudek, text Rudolf Rouček, trochu zmatená grafická úprava Oldřich Menhart) je velmi kvalitně vyfotografovaná i vytištěná publikace s mírně nevkusnou zlatou obálkou, ve které nalezneme co do pojetí vše. Od sudkovsky romantických pohledů (snímek 2 – záběr Hradčan v ranním oparu přes rozkvetlou větévku) až po velmi moderně působící snímky (číslo 6 – žena na schodech v zahradách). Mezi špičkové fotografie knihy bezesporu patří záběry interiérů, zejména Španělský sál, Vladislavský sál, Stará sněmovna či královská hrobka v Svatovítského chrámu. Velmi neobvyklý je Sudkův záběr opěrného systému svatého Víta, kde v popředí je osvětlený měděný kohout (záběr připomíná snímek Jaromíra Funka z knihy Pražské kostely a obdobný záběr Eugena Wiškovského). Nezvykle rovněž působí fotografie 103 – záběr Katedrály svatého Víta z pod oblouků letohrádku Belveder. Na všech fotografiích je stopa sudkovské brilantní práce se světlem, paprsky slunečního svitu a mlžným oparem. Vyslovenou radostí je sledovat na Sudkových fotografiích snažení o to vyhnout se nejkonvenčnějších záběrů Hradu, najít co nejméně obvyklé úhly, průhledy, nadhledy, podhledy a panoramata (například snímek 104 – pohled od Kramářovy vily, kde je Hrad fotografován v ranním oparu skrz tmavé větve). Sudek měl výhodu, že se patrně jako jeden z prvních fotografů natolik detailně zabýval snímání dostavěné katedrály svatého Víta, proto nebyla jeho práce ovlivňována vědomými či podvědomými vzory a zajetými klišé. Je řemeslně i invenčně výborná a i dnes může sloužit jako inspirace tápajících fotografů architektury.

 

Z podobného soudku je i Jaromírem Funkem zpracované téma pražských kostelů, (Pražské kostely, vydal Miroslav Stejskal, 1946). Z původní ideje výhradně fotografického díla s drobnými textovými komentáři vznikla v průběhu doby kniha, kde podíl textu (od Vojtěcha Volavky) a obrazu je více méně vyrovnaný. Vydaná kniha je vlastně torzo původní představy – autor textu byl v roce 1943 zatčen a až do konce války vězněn, Funke se vydání díla už nedožil. Jde většinou o klasické záběry architektury, kdy zpracování interiérů je přímo skvělé. Výborná je technická kvalita fotografií, kompozice i tisk. Na fotografiích jsou jak nejstarší pražské sakrální stavby, tak i v době fotografování v podstatě novostavby – Plečnikův Chrám nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech a Gočárův svatý Václav ve Vršovicích. Funke vydával během práce na této knize z hotových částí samostatná alba originálních podepsaných fotografií. V roce 1943 vyšla část pod názvem Karolínský cyklus, v dalších letech publikoval Svatovítský, Týnský, Svatojiřský, Mikulášský a Jakubský cyklus.


Publikací, která se vymyká běžné knižní produkci své doby je ilegální vydání knihy Na jehlách těchto dní. Jde o útlou knížku o 64 stranách formátu A5, publikaci spojující báseň v próze s třiceti fotografiemi. Představuje společnou práci dvou surrealisticky laděných tvůrců – básníka Jindřicha Heislera a fotografa Jindřicha Štyrského. Kniha vychází v roce 1941 (v prosinci 1945 v druhém vydání u Františka Borového), na jejích stránkách jsou otištěny snímky z dřívějších cyklů, podle tiráže druhého vydání jsou z roku 1935. Jde jak o notoricky známé fotografie (např. Lidský život v obrazech – záběr poutače na vykládání osudu s kresbou ruky s čarami života), tak i o záběry méně frekventované. Druhé vydání publikace je velmi úsporně graficky upraveno Karlem Teigem a slušně vytištěno Neubertovým hlubotiskem. Po textové stránce jde o silně expresivní báseň, jejíž část cituji v mottu této práce. Už na titulu se vyskytuje velmi pohledný záběr balícího papíru na dřevěné ploše, použit je i dnes populární typ písma, do šedé plochy snímku jsou lomenou červenou natištěny jména autorů. Z fotografií uvnitř knihy jistě zaujme například zajímavý pohled na reklamní poutač tvořený velkými brýlemi (s. 9), obrácený kříž opřený o zeď, který "drží v zajetí " sošku Krista (s. 63) nebo divadelní maska připevněná na skříni (s. 27). Ke kompoziční i obsahové špičce patří dva záběry: na s. 23 – démonicky působící dětská panenka na černé ploše, jejíž ručka i pohled směřuje ke skleněné kouli, ve které je uzavřený model zámku a na s. 51 –kde je na členitém pozadí rozostřené zdi znázorněna bezvládná ruka sochy dotýkající se konečky prstů země. Autor textu Jindřich Heisler vydal v období okupace  ještě knihu Poštolky (Edice surrealismu, vydáno bez vědomí úřadů v roce 1939) a společně s Toyen sborník Z kasemat spánku (Edice surrealizmu, vydáno bez vědomí úřadů v roce 1941) a Les spectres du désert (vydal Albert Skira v roce 1939 v Paříži).

 

Mezi ojedinělé počiny patří dění okolo skupiny Ra. V roce 1940 bydleli Koreček a Zykmund v jednom domě v Brně, kde došlo poprvé k akci později nazvané "Řádění ". Tehdy Koreček dostal první fotoaparát a spolu se Zykmundem začali fotografovat vše, co jim přišlo pod ruku – živelně, spontánně, impulzívně. K šestnácti nakonec vybraným fotografiím napsal Ludvík Kundera krátké básně a tak přišel v roce 1944 na svět sborník Výhružný kompas. Ke druhému "Řádění " došlo už po předchozí přípravě rekvizit a výběru modelů, fotografie však zůstaly z nejrůznějších příčin až do jara 1984 nezvětšené. Z "Řádění II " zbylo po smrti Zykmunda torzo 26 snímků a dokument o jeho vzniku (51 fotografií). Skupina Ra a český surrealizmus za protektorátu vůbec jsou velmi vzrušující témata. Ať už jsou to Korečkovy fokalky, fotografická "Řádění " či nadrealismem ovlivněné začátky Josefa Proška (záchody).

 

V září 1942 vychází pro nás velice zajímavá publikace Jihočech Emil Hácha – obraz domova, rodu a života pana státního prezidenta. Hácha byl zvolen Česko-Slovenským prezidentem po odstoupení a emigraci Edvarda Beneše v listopadu 1938. Šlo o nešťastného člověka, osobu, která byla do kandidatury na prezidentský úřad vmanipulována svým okolím na Nejvyšším soudu, člověka s hlubokým zájmem o právo, kulturu a výtvarné umění, který devět měsíců před volbou prezidentem ovdověl, prezidenta, který ve svém úřadu den po dni zjišťoval, že je zneužíván k zájmům jiných, který se bál svých politických protivníků. Pokud si uvědomíme historické souvislosti, pak jeho strach je z dnešního pohledu pochopitelný. V roce vydání knihy (1942) vládl nad protektorátem zástupce říšského protektora Heydrich, Říše kde bojovala, tam vítězila, Polsko bylo dávno poraženo, Francie kapitulovala, Spojené království čelilo mohutným německým náletům, na východě Sovětský svaz ustupoval zatím vítězné armádě Německa, domácí odboj byl v podstatě zlikvidován. Háchův zdravotní stav se v průběhu prezidentování velmi zhoršoval. Ke konci života se natrvalo přestěhoval do lánského zámku, kde přijímal minimum návštěv a každé ráno se probouzel se svou můrou – vidinou příjezdu státního ministra pro Čechy a Moravu K. H. Franka. Do příchodu Heydricha (září 1941) se Hácha pokouší spolu s ministerským předsedou Eliášem intervenovat u německé správy ve prospěch zájmů Čechů, po Eliášově zatčení a pozdější popravě této své činnosti zcela zanechává. Umírá ve vězení těsně po osvobození, 27. května 1945.

 

Postava státního prezidenta byla nacisty v největší míře zneužívána v období po atentátu na Reinharda Heydricha okolo června 1942. Současně s masovými represemi se na stránkách tisku i ve skutečném životě odehrávaly pompézní oslavy Háchových sedmdesátin, ve stejné době přísahaly na Václavském náměstí statisíce Čechů věrnost Vůdci a Velkoněmecké říši a prezident byl obdarován novým modelem automobilu Mercedes, ve stejné době, kdy je popraven bývalý předseda protektorátní vlády a Háchův přítel se na pultech objevuje kniha mapující historii rodu Háchů a život státního prezidenta.

 

Kniha Jihočech Emil Hácha vychází (vzhledem k narozeninám připadajícím na 12. července) opožděně na podzim. Je sestavena ze 171 fotografie (kde 110 tvoří záběry architektury a jihočeské krajiny či snímky z rodinného alba, 16 archivních snímků samotného Háchy a 45 nových fotografií státního prezidenta). Kniha vyšla v Jihočeském nakladatelství v Budějovicích (okupační správa zakázala používat u tohoto města přídavného jména České) a byla sestavena Karlem Hájkem, který také vytvořil 90 nových fotografií. Grafická úprava byla svěřena Jiřímu Trnkovi, doprovodné kresby výtvarníku Aloisu Moravcovi. 

 

V textové části knihy se autoři (Adolf Hrubý, Jan Tarek, Emanuel Chalupný, František Oberpfalcer, Miloslav Novotný) zabývají specifiky jihočeského regionu, zvláštnostmi místního jazyka, dále pak historií rodu Háchů, průběhu studií budoucího prezidenta, běžným pracovním dnem a životem nejvyššího protektorátního představitele. Z hlediska fotografií zde Hájek hojně využívá zejména výsledky své práce pro Pestrý týden (například záběry z pobytu v Lánech, série prezidenta kouřícího doutník, Pestrý týden 39/1940, s. 16–17, politické akce, přírodu jižních Čech). Kromě Hájkových snímků se na stránkách knihy objevují i fotografie zhotovené prezidentovým bratrem Theodorem, ateliérem J. F. Langhans (oficiální portrét) či Heinrichem Hoffmannem (setkání s Adolfem Hitlerem). Z dalších motivů je zde možno nalézt procházky prezidenta po pražských ulicích, projevy úcty běžných občanů, výborně vyfotografovanou architekturu Pražského hradu, snímky ze soukromí (žena, dcera) a zejména zámeček v Lánech. Jde do jisté míry o symbol Háchova prezidentství, potažmo situace protektorátu vůbec – na snímcích se neobjevuje žádná oficiální návštěva v zahraničí, snad jedinou skutečně státnickou scénou je setkání s Hitlerem. Kniha je velmi kvalitně vytištěna Neubertovým hlubotiskem a představuje patrně to nejlepší, co u nás vzniklo v období druhé světové války na poli medailonu osobnosti.

 

Karel Hájek rovněž vytvořil trojsložku fotografií o českém lidu a krajině, která je uložena v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Jmenuje se Čechy a Morava (značka C 5415/1-3) a jedná se o tři desky s ručně zvětšovanými fotografiemi, přičemž díly se jmenují I. Kroje – lid. typy, II. Krajina a III. Selská stavení. Každý snímek je označen razítky Foto Karel Hájek, vypracoval atelier Mráz, Praha 1, Staroměstské nám. 20, věnováno A. Hrubým, předsedou české zemědělské rady (Adolf Hrubý byl v období od března do října 1939 vedoucím Národního souručenství a 1942–45 ministrem zemědělství v protektorátní vládě. Po válce byl odsouzen národním soudem na doživotí). Pokud se na deskách či jednotlivých fotografiích vyskytuje nějaké datum, pak nečastěji rok 1943. Tento údaj trochu neladí s faktem, že Hrubý byl šéfem správního výboru Zemědělské rady v letech 1938–39, bližší údaj o datu vzniku se mi však vypátrat nepodařilo. První svazek fotografií je asi nejzajímavější – jde o oblast Hájkovy nejbližší – práci s lidmi. Na celkem 55 snímcích jsou záběry mužů a žen v krojích (některé jsou na zadní straně krajově přiřazeny), běžný život na vesnici, senoseč, děti... Druhá složka skrývá 96 fotografií české a moravské krajiny, boží muka, zasněžené hory, kříže u cesty, pole, louky a ojíněné větve v lese. Třetí složka je soubor 108 záběrů různých domácích zvířat (koně, krávy), lidových stavení, kostelíčků a zvoniček. Posledně jmenované dva svazky nemají tak silné vyznění jako první, střídají se zde fotografie kvalitní s technicky i kompozičně pokulhávajícími zvětšeninami.

 

Knihou, která zde rozhodně nesmí chybět je bezesporu Abeceda duševního prázdna od Zdeňka Tmeje (s doprovodným textem Aleny Urbanové). Tmej byl v období let 1942 až 44 totálně nasazen v tehdy německém městě Breslau (dnešní polská Wroclaw). Během tamějšího pobytu vytvořil soubor několika desítek fotografií zachycujících běžný život nasazených mužů ročníku 21. Fotografoval většinou za přirozeného osvětlení nebo s jedinou žárovkou na film 19 DIN. V jeho snímcích není prvoplánový vzruch, není tam nikdo mučen či mlácen, přesto z nich dýchá smutek, drobné lidské utrpení, ani ne újma fyzická jako spíš duševní. Sem patří známé záběry jako spící německý strážce pod podobiznou Hitlera, snímek vůdce s diagonálně komponovaným nápisem Schluss či fotografie z nevěstince „nur für Ausländer.“ Kniha Abeceda duševního prázdna vyšla v roce 1947 v nakladatelství Zádruha Praha, v roce 1969 byla publikována ve švýcarském časopise Du, v roce 1989 v berlínském nakladatelství Dirk Nishen (Totaleinsatz – Breslau 1942 – 1944).

 

Mezi významné fotografy, jejichž snímky byly na území Čech a Moravy publikovány až po osvobození patřil i Ladislav Sitenský. V roce 1939 vstoupil jako dobrovolník do československé zahraniční armády, kde se po čase dostal k letectvu. Ve Spojeném království pracoval jako mechanik, později jako fotograf u 312. perutě, kde vytvořil sérii svých snímků letců a letadel, výtvarně velmi působivých. S oblibou užíval protisvětla, rád používal kupovitých mraků jako hlavního výtvarného prvku, líbil se mu vyšší kontrast. Jeho dovednost vyfotografovat britská letadla jako zbraň schopnou čelit fašistickému Německu oceňovali i velitelé a tak se Sitenskému stala od konce roku 1942 fotografie u RAF služební povinností. Své snímky představil české veřejnosti v roce 1946 v Památníku osvobození a v publikaci Peruť 312, která však z politických důvodů nikdy nebyla distribuována. Po roce 1989 vyšlo Sitenskému několik knih s fotografiemi z doby druhé světové války.

 

Osvobozování Československa se stalo jedinečnou příležitostí pro mnohé profesionální i amatérské fotografy uplatnit své reportérské schopnosti na skutečně živé fotografické akci. Po porážce fašistického Německa vyšla v redakci Vladimíra Peroutky v nakladatelství Melantrich publikace Květnová revoluce – obrazový památník hrdinství a slávy. Jednalo se  v podstatě o čtyřicetistránkový časopis mapující fotografiemi a krátkými komentáři období mezi 4. a 9. květnem 1945. Na úvodní dvojstraně nás vítají celostránkové portréty Edvarda Beneše a Josifa V. Stalina. Na dalších stránkách se setkáváme s barevnými snímky Pražského hradu od Vl. Bartoně, záběry odstraňování německých nápisů od J. Doležala. Zajímavý je pohled na Národní třídu ze dne 5. května 1945, po které jde okolo nástupního ostrůvku muž s československou vlajkou od J. Kučery. Dále jsou zde záběry z bojů o Prahu od Slávy Štochla, Karla Hájka, Svatopluka Sovy, O. Nováka, J. Kučery, J. Řeháka a S. Hulíka. V další části sborníku jsou záběry z příjezdu sovětských vojsk, příletu prvních zástupců československé exilové vlády, vítání Edvarda Beneše, oslav vítězství v pražských ulicích a odchodu Němců z města (kromě už jmenovaných fotografů se zde objevují práce Hlaváčka, dvojice Illek a Paul, R. Šembery a Č.T.K.). Jde o příjemnou a výběrem fotografií velmi vkusnou publikaci, ze které jsou vrcholem záběry Slávy Štochla. Na vysoké úrovni je výtvarný cit tehdejších reportážních fotografů, ze kterých jakoby spadly fotografické reportážní okovy a strach posledních let.

 

Podobného ražení je i publikace Památník Pražského povstání vydaný nakladatelstvím Václav Šesták v roce 1946 v redakci Františka Hrubína. Na stránkách jsou otištěny fotografie Emila Fafka, Karla Fridricha, Jana Guttenbergera (příjezd prezidenta Beneše), Josefa Hanky, Karla Hájka, Stanislava Hulíka (pálení německých knih, barikády), Vladimíra Janského, Oldřicha Nováka (vítání osvobozeneckých vojsk), Jaroslava Pacovského, Emila Pardubského a Heleny Pištěkové. Nejvíce snímky je zde zastoupen Karel Fridrich, který během několika dnů povstání zdokumentoval první případy začerňování německých nápisů, útěk Němců, zatýkání konfidentů, boje o rozhlas, stavby pobořené německými zbraněmi či pomníčky padlých. Jeho rukou vznikla podle mne nejhlubší fotografie knihy –snímek skupiny přikrčených civilistů s mrtvolami německých vojáků v popředí.

 

Téma Květnové revoluce zpracovává rovněž kniha Srdce Prahy v plamenech, která vyšla nákladem společnosti Universum Č.A.T., byla sestavena Karlem Doskočilem a obsahuje 106 snímků Oldřicha Smoly. Publikace je rozdělena do pěti částí – Slavná a mlčící, Revoluce, Zraněná a přece vítězná, Osvoboditelé a Praha svobodná a jásající. V první kapitole jsou obsaženy záběry historických míst Prahy – zejména Staroměstského náměstí. Druhá část přináší fotografie barikád a bojovníků za svobodu města, hořící radnici a přesuny německých vojsk, v třetí části jsou zmapovány škody na historických budovách a pomníčky padlých – opět se zaměřením na Staroměstské náměstí a jeho okolí. V dalších dvou kapitolách jsou fotografie příjezdu Rudé armády, pochovávání mrtvých vojáků a slavnosti spojené s návratem prezidenta Edvarda Beneše.

 

Téměř v závěru mé práce na tomto textu jsem narazil na patrně nejzajímavější publikaci o vzniku, životě a konci protektorátu, která vyšla po roce 1989. Jde o knihu Praha ve stínu hákového kříže autorů Callum MacDonalda a Jana Kaplana. Byla vydána v roce 1995 v nakladatelství Melantrich a je jak po stánce textu, tak hlavně obrazového materiálu špičkou toho, co jsem až do dneška měl šanci shlédnout.

 

Hlavní devizou knihy je fakt, že se v ní nezřídka objevují fotografie, které jsem zatím v žádném jiném zdroji neměl možnost spatřit. Až na výjimku několika přetištěných stránek sborníku Praha v květnu a záběrů oficiálních akcí okupační moci jde podle mne o zcela neokoukané pohledy a motivy. Zvlášť unikátní jsou záběry z pražských ulic – fotografie běžného života, pouličního ruchu, všudypřítomných německých hlídek, front na zboží, nacistické výzdoby města, propagačních akcí typu „Jezdíme vpravo“ nebo „Victoria“ – tedy motivů, kterých se v českých archivech zachovalo skutečně pramálo. Bohužel u žádné z fotografií není uveden její autor – v tiráži je pouze zmínka, že obrazový materiál pochází z archivu Kaplan/MacDonald a ze soukromých sbírek.Velmi krásná a do jisté míry i symbolická je fotografie na straně 13. Jde o noční pohled na policistu na křižovatce v době zatemnění – muž uprostřed ulice je osvětlen ostrým reflektorem, stojí proti nám zády a má rozpažené ruce. Připomíná tak trochu ukřižovaného... Kvalitní a rovněž neokoukané jsou záběry příjezdu a pobytu německých vojsk v Praze. Mimo motivu vojska před Pražským hradem (s. 24 – pravděpodobně od Illeka a Paula) jsou zde i pohledy zcela netradiční. Například na straně 22 je velmi pěkná fotografie davu, kde pěstmi hrozící Pražané jsou sledování rezignovaným pohledem vojáka na automobilu, či na straně 23, kde z tramvaje visící lidé sledují za jízdy příjezd okupačních vojsk. Na těchto záběrech z počátku okupace je cenné hlavně to, že mají jinou atmosféru než dříve prezentované záběry. Není tam jen hrubé násilí či arogance pancíře obrněného vozu proti zatnutým pěstem Pražanů, je tam i něco lidského (německá předsunutá hlídka se ptá policisty na cestu či prostá zvědavost Čechů, "co že se to zase děje "). Zcela unikátní je také fotografie zastřelených parašutistů-atentátníků před kostelem v Resslově ulici (s. 82) a dokumentace stěhování a konfiskace židovského majetku. V poslední části publikace jsou k vidění opět neznámé fotografie z osvobozování Prahy, zatýkání Němců, mrtví na ulicích, Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády, příjezd prezidenta Edvarda Beneše zpět do osvobozené vlasti.

 

Text je poněkud tendenční, výrazně protikomunistický a protiněmecký. Po stránce textu jsou publikace nakladatelství Themis a Epocha (Causa Emil Hácha, Dramatické a všední dny protektorátu; Generál Alois Eliáš) zpracovány neutrálněji, v obrazové části však s přehledem vítězí tato kniha. Užitečný může být i připojený bohatý rejstřík, kde je uvedeno množství odkazů na jinou literaturu zabývající se těmito časy.

 

Svého případného následovníka bych chtěl v krátkosti nasměrovat na některé nejzajímavější zdroje. V průběhu práce jsem se pohyboval v pečlivě vedeném archivu Kanceláře prezidenta republiky, moderním Národním konzervačním fondu Národní knihovny a v novém Státním ústředním archivu, Středisku vědeckých informací Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (obsahující často lepší výběr protektorátních českých i německých tiskovin než Národní knihovna) a Uměleckoprůmyslovém muzeu. Zcela neprobádané jsem nechal okresní archivy, státní oblastní archivy spravované Ministerstvem vnitra, sbírky Národního filmového archivu u Štěchovic, archivy filmových ateliérů AB Barrandov a Bonton Zlín, pomalu se rozpadající archiv Vojenského historického ústavu Armády České republiky na pražské Invalidovně, divadelní oddělení Národního muzea a originálním způsobem organizovaný Archiv města Prahy (každá pražská budova obsahuje vlastní krabici se všemi snímky majícími s ní něco společného). Pro případného zájemce o bližší prozkoumání fotografií osoby státního prezidenta Emila Háchy doporučuji kontaktovat jeho rodiště - Trhové Sviny a vyšehradskou kapitulu, kde působil Háchův bratranec ve funkci sídelního kanovníka. Soupis legálních tiskovin doporučuje Státní vědeckou knihovnu v Olomouci, která je zaměřena na tiskoviny vydávané na území Moravy a údajně obsahuje mnohé materiály v Praze nedostupné. Zdojem zajímavých fotografických materiálů mohou být i archivy větších průmyslových podniků jako Baťa Zlín, ČKD Praha, Škoda Plzeň. Rovněž jsem se až na výjímky nezajímal o knihy, časopisy a archivy na Slovensku, v Německu, Polsku a jinde v zahraničí.

 

 


 

 

Pokračování na Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava 3/3

...

Vloženo: 09.09.1997 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52