Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Štěpánka Stein: Blahobyt je past

Rozhovor se Štěpánkou Stein

 

Štěpánka Stein dorazila na schůzku v dejvické kavárně sama. Byla uvolněná, veselá a otevřeně vyprávěla o radostech i problémech fotografky na volné noze, který si navíc ke svým pracovním a rodinným povinnostem přibrala ještě výuku na dvou vysokých školách. Okolo nás řádily nemoci, mou rodinu trápily vysoké horečky, Štěpánčinu spála. Nemocný byl i Salim Issa. 


Štěpánka Stein a Salim Issa působí na českém fotografickém nebi už od roku 1995, kdy začali spolupracovat v rámci studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V posledních letech zaujali širší veřejnost zejména portrétním projektem Little Hanoi, který zachytil Vietnamce působící v největší české tržnici Sapa, a souborem Národní obrození, kde zasadili příslušníky vietnamské komunity do kontextu českých dějin. 

 

 

Jaká byla tvoje cesta k fotografii?

Prvotním impulzem byl můj strýc a jeho knihovna, která byla plná nádherných fotografických knih, monografií významných osobností české i světové fotografie. Trávila jsem hodiny a hodiny listováním a prohlížením těch nádherných snímků, které mě fascinovaly jak z hlediska obsahu, tak technického provedení. S tím souvisela i moje mánie ve sbírání zakázkových portrétů z 19. a začátku 20. století. V té době jsem měla pocit, že ve vlastnictví takových snímků (zvlášť při ceně 20 korun za kus) je něco magického.

 

Vlastní tvorbou jsi se začala zabývat až na střední škole?

Ne, bylo to v domě dětí a mládeže v parku Gröbovka na pražských Vinohradech. Jednalo se o inspirativní místo, kde působili mimořádně zajímaví lidé. Jednalo se o okruh špičkových pedagogů, kteří s ohledem na své názory nemohli pracovat jinde. Po roce 1989 se tito učitelé okamžitě rozběhli na vysoké školy, akademie a univerzity. 

 

Co jsi tehdy fotografovala?

Možná z dnešního pohledu překvapivě to byly hlavně vystřihované figurky. Byla jsem fascinovaná souborem Františka Drtikola, který s tímto motivem pracoval na konci své tvůrčí kariéry a snažila jsem se této jeho tvorbě přiblížit. Spíš než čistou fotografií jsem se zabývala výtvarnými kreacemi, kombinacemi různých výtvarných technik. Obrovské množství času trávila ve fotokomoře a v ateliéru. 

 

Byly ty figurky formou úniku od strachu z kontaktu s lidmi, které bys jinak musela před fotografováním oslovit?

Rozhodně ne, nikdy jsem neměla takový problém. Naopak, vždy jsem fotografii cítila jako bezvadný prostředek, který mě dostane na místa, která by mi jinak zůstala uzavřená.

 

S tvým tvůrčím kolegou Salimem jste se potkali v ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Absolvovala jsem Střední průmyslovou školu grafickou pod Petřínem, kde mě formovaly dvě velké osobnosti – Libuše Jarcovjáková a Petr Velkoborský. Tento tandem v době mých studií do značné míry určoval směr, jakým se na této škole učila fotografie. Mimořádně se zajímali o estetiku fotografie a o kvalitu formy zobrazování. Na konci střední školy jsem se možná překvapivě nerozhodla pro tradiční FAMU, ale pro zcela nově otvíraný obor na VŠUP pod vedením Pavla Štechy.

 

Proč právě tam?

Tvrdím, že fotografové jsou na FAMU vlastně omylem, že jen v určité době jaksi nebyla jiná škola, kam by je bylo možné zařadit. Přitom spojení s filmaři nemá moc logiku a dá se říct, že následkem toho jsou zdejší studenti vychováváni k solitérství. Neexistuje tam nějaká reálná forma mezioborové spolupráce. Na VŠUP to bylo zcela jiné. Na chodbách se potkávali studenti různých oborů, s módními návrháři, malíři, sochaři, grafiky. Často tam vznikala tvůrčí propojení lidí, která fungují dodnes.

 

Jak vzniklo vaše fotografické společenství se Salimem?

Měli jsme podobnou zálibu: hodiny jsme trávili u novinových stánků se zahraničním tiskem a listovali jsme západními časopisy. Cílem bylo inspirovat se zahraniční tvorbou, zejména magazíny jako Colors, Face nebo ID. Sledovali jsme aktuální trendy, způsoby svícení, výběr rekvizit. Podle těchto časopisů jsme se například naučili používat záblesková světla v exteriéru.

 

Na základě jaké inspirace vznikl váš první projekt Beauty fashion?

Neměli jsme hotovou klausuru a tak jsme se s Pavlem Štechou domluvili na odevzdání společné práce. V té době nás nesmírně vzrušovala změna ve způsobu oblékání české společnosti. Docházelo k prolínání tradičního způsobu oblékání z doby před rokem 1989 s importovanými vzory. Rozhodli jsme se postavit improvizované studio na Václavském náměstí a po dva týdny jsme tam zachycovali vzorek české společnosti. Je překvapující, že naprostá většina z 60 oslovených modelů s fotografováním souhlasila.

 

Jaké bylo hledisko, podle jakého jste modely vybírali?

Jednoznačně typ člověka a jeho styling. 

 

Uspěli jste s tím ve škole?

Tehdy to mělo obrovský úspěch. Naše fotografie se obratem staly tváří výstavy Prague Session, což byla výstava designu v českém centru v Londýně. 

 

Jak se vaše spolupráce vyvíjela po opuštění školy?

Tvrdím, že škola je skleník a že jak složíš závěrečné zkoušky, dostaneš ránu kladivem. Ve školním ateliéru jsi hvězda, dosáhneš určitého postavení a pak zjistíš, že venku o tebe není velký zájem. A že musíš začít tvrdě pracovat, abys něčeho dosáhnul. 

 

Nakonec se z vás stali respektovaní autoři. Jaký je poměr vaší komerční a nekomerční tvorby?

Nejbáječnější možnost fotografie jistotně je podílet se na ovlivňování obecného vkusu. Jestliže se však vzdám svého rukopisu a budu jen primitivně a banálně něco citovat, proč bych vůbec měla fotografovat? Se Salimem proto děláme jen takové zakázky, pro které si nás zákazník vybírá kvůli našemu tvůrčímu stylu. I do tvorby za peníze pak zapojujeme ty prvky, které jsou charakteristické pro naše výstavní snímky. Proto nedělíme naše soubory na komerční a umělecké.

 

Skutečně do svého tvůrčího portfolia zařazujete i třeba snímky kandidátů na plakáty pro předvolební kampaň?

Před dvěma lety jsme vytvořili několik desítek portrétů pro pražskou Stranu zelených. Otevřeně říkám, že řada těchto záběrů je velmi dobrá a je součástí našeho portfolia. 

 

Jak probíhala práce na vašem předposledním souboru Malá Hanoj?

Projekt o vietnamské komunitě, která žije a pracuje v tržnici Sapa, byl pro nás velmi vyčerpávající. Pracovali jsme na něm rok. Snímky jsme vytvářeli na výzvu Českého centra v Praze, které v roce 2006 chystalo výstavní projekt Multikultura. Kamarádka a módní návrhářka působící pod jménem Mimi Lan nás uvedla do tržnice, která je vlastně městem ve městě. Funguje jako samostatné sídlo, jsou tu vlastní lékaři, právníci, designstudio na vývěsní štíty, školka... Nám přišlo škoda tak zajímavé místo nevyužít. 

 

Po 14 dnech v Sapě může mít člověk pocit, že okolní svět neexistuje. 

Ano, po pár dnech máš pocit, že jsi ve Vietnamu. Nic ti nepřipomíná, že za branou je Praha.

 

Komunita, která se cítí být ohrožená, se obestaví hradbou. Zvlášť když se v ní možná pohybují lidé s propadlým vízem, nezaplaceným sociálním pojištěním nebo ti, kteří se prostě nechtějí nechat fotografovat, protože to cítí jako ohrožení sebe a své rodiny.

Myslím, že jsi vyjmenoval většinu problémů, se kterými jsme se v Sapě setkali. Nejprve jsme museli získat povolení k fotografování od vedení tržnice. Byl nám přidělen bodyguard, který působil i jako náš tlumočník. Tamní obyvatelé totiž často neumějí česky a ještě méně chápou, proč by je někdo měl fotografovat mezi krabicemi s oblečením. Hlavní problém však nastal zhruba v polovině práce. Vedení tržnice chtělo vidět snímky, které zatím vznikly. Vybrali jsme ty z našeho pohledu nejlepší a nejpozitivnější. A narazili jsme na kulturní rozdíly mezi evropským a asijským pohledem na estetiku obrazu.

 

Co to znamená?

Pro Vietnamce je obecně tmavý obraz špatný, smutný, depresivní. Světlo je radost, tma je smrt. Protože naše fotografie byly tmavší, vyznívaly pro jejich způsob chápání mimořádně negativně. 

 

Jak jste toto vyřešili?

Byla to pro nás nečekaná lekce – předpokládali jsme, že se nám po půl roce práce už podařilo vytvořit si neformální dobré vztahy a najednou jsme zjistili, že jsme ve stejné pozici jako na úplném začátku. 

Pokud vím, nakonec v náš prospěch intervenoval i vietnamský velvyslanec. Nakonec se zákaz fotografování podařilo zlomit. 

 

Máte pocit, že váš projekt nějak pomohl vztahům mezi Čechy a Vietnamci?

Nevím. Mám pocit, že Vietnamci žijící v Sapě naší kulturu ani způsob myšlení nepotřebují. A podobné je to v opačném směru. Kdo má zkušenost třeba s vietnamskými dětmi, ví, že jsou šikovné a pracovité. Uznáváme to, možná si jich i vážíme, ale žít s nimi nechceme a jejich historie nás nezajímá.

 

Těsně po dokončení našeho projektu tržnice vyhořela a rok poté na Sapu zaútočila policie. Vnímali jsme ty obrovské negace vůdči tržnici a jejím provozovatelům, což byl jen odraz naší národní skepse k vietnamské komunitě. I mediální ohlas na tento útok, který jim plošně podsouval různé kriminální cíle, vypovídal o naší schopnosti vyrovnat se s tím, že jiné etnikum se rozhodlo pracovat a žít v naší zemi. Doufám, že časem většinová společnost pochopí, jak velké plus je mít tady tuto komunitu.

 

Po práci v Sapě jste měli dlouhou tvůrčí pauzu.

Po dokončení souboru Little Hanoi jsme byli naprosto vyčerpaní a navíc jsme potřebovali vydělat nějaké peníze pro život. Čtyři roky jsme neudělali nic kromě zakázkové tvorby. Tuto přestávku jsme ukončili zatím posledním souborem Národní obrození. V něm jsme zachytili příslušníky vietnamské komunity jako součást české národní historie. 

 

Na snímcích jste zachytili Vietnamce jako Jana Amose Komenského, jako Boženu Němcovou nebo Karla Hynka Máchu. Proč?

Fotografie jsme vytvořili na základě výzvy z Ateliéru Josefa Sudka v loňském roce. V Malé Hanoji jsme upřednostnili dokumentární zobrazení. Chyběla nám tam však nějaká forma stylizace a tu jsme použili právě v projektu Národní obrození. Vietnamce jsme zapojili do našich dějin, protože věříme tomu, že třeba za 100 let tato komunita skutečně bude součástí učebnic českého dějepisu. 

 

I tentokrát jsme ale narazili. Jestli si Vietnamci skutečně něčeho hluboce váží, pak je to jejich rodina a senioři. Přístup k nim byl mimořádně komplikovaný – zvlášť když jejich rodinní příslušníci zjistili, jakou roli by měli hrát na našich portrétech.

 

Měli jste dopředu daný koncept?

Ano, měli jsme připravené scénáře jednotlivých fotografií, které většinou odkazují na historické zdroje – rytiny, obrazy apod. 

 

Budete ten motiv ještě dále rozvíjet s dalšími u nás znevýhodněnými menšinami – třeba Araby, Číňany nebo Romy?

Pro tuto chvíli jsme toto téma dostatečně vyčerpali. Ono navíc není vůbec jednoduché jednat s těmi komunitami. Mnohdy vyjednávání o podmínkách fotografování je mnohonásobně náročnější než samotná tvůrčí práce. 

 

Právě chystáte nový výstavní projekt. Prozradíte, co to bude? 

Zatím neřekneme. Už jsme začli pracovat a výstava proběhne v květnu ve Špálově galerii. 

Kromě fotografování také učíš třetím rokem na FAMU a prvním rokem na ITF.

Tato větev mého profesního života začala několika worhshopy na New York University. Později mě šéf katedry fotografie na FAMU kontaktoval a nabídnul mi pozici pedagoga pro předměty portrét a reklama. A já jsem se rozhodla, že to zkusím. Seminář měl kapacitu 15 lidí a na první hodinu přišlo 24 studentů. To byli prakticky všichni z katedry fotografie, kteří právě nebyli na stáži v zahraničí. Vyučovala jsem od začátku s velkým nasazením, protože nové koště dobře mete.

 

Pořád ještě – řečeno tvými slovy – dobře meteš?

Uznávám, že už to není tak srdcová záležitost jako před lety. První rok jsem věnovala výuce obrovské množství času. Domů jsem se vracela v noci a byla jsem naprosto vyšťavněná. Zjistila jsem, že to takto dále není možné, protože bych už neměla energii na vlastní práci. A to by byl problém, protože to cenné, co mohu studentům předat, jsou moje zkušenosti. Když rezignuji na vlastní tvorbu, nebudu mít co předávat. Vyřešila jsem to omezením úvazku.

 

A zároveň jsi přijala nabídku Vladimíra Birguse učit také na Institutu tvůrčí fotografie...

Měli jsme před časem na ITF přednášku a to prostředí se nám zdálo charismatické. Nyní po půlroční zkušenosti musím říct, že je zde pro mě nejzajímavější styk s polskými studenty. Je to jiný živel, jiný způsob pohledu na svět, jiná národní historie. Navíc Polsko je země, která je nyní fotograficky v kurzu. Na rozdíl od ČR má několik fotografických festivalů, vychází tam úžasné publikace, polští fotografové běžně vyhrávají velké světové soutěže včetně World Press Phota. 

 

Jak se díváš na současnou nejmladší generaci fotografů?

Stěžejním rozdílem mezi naší a mladší generací je digitalizace fotografie a všeobecně dostupná počítačová postprodukce. Naše analogová tvorba byla prostoupena čekáním, nejistotou a překvapením. Pro mě to byl nesmírně zajímavý moment, o který nás nové technologie ochudily...

 

Zhruba před 12 lety jsme měli se Salimem výstavu v prestižní německé galerii v Essenu. Tu sbírku vede paní, která se jmenuje Utte Eskildsen. Diskutovali jsme s ní o Německu a ona hovořila o tehdejších mladých výtvarnících. Měla pocit, že tato generace se narodila do takového blahobytu, že vlastně nemá potřebu cokoliv řešit. A já si myslím, že u nás nyní nastala ta samá doba. 

 

Co blahobyt přináší umělecké tvorbě?

Je to past. Pořád čekám na tu novou vlnu v české fotografii a ona pořád nepřichází. Mimo jiné to může být i důsledek toho, že současná umělecká tvorba je víc o individualitách a méně o spolupráci. Autoři se zaměřují především na sebe sama a ne na celek. 

 

 


 

 

ŽIVOTOPIS

Stěpánka Stein je polovina dvojice, kterou tvoří společně se Salimem Issou. Tito dva tvůrci patří k předním českým autorům zaměřeným na fotografování portrétu, designu a módy. Narodila se v roce 1976 a vyrůstala na Malé Straně v Praze. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou, ze které pokračovala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Zde se v nově otevřeném fotografickém ateliéru Pavla Štechy setkala se svým budoucím tvůrčím kolegou. 

 

Stein a Issa již od svého prvního projektu Beauty fashion vytvářejí technicky precizní snímky na pomezí portrétu a stylizovaného dokumentu. Vytvořili dosud 13 fotografických souborů včetně snímků z Karlína po povodni nebo z anglického města Newcastle. Oba autoři důsledně neoddělují svou komerční a nekomerční tvorbu, protože tvrdí, že i do práce za peníze vkládají svůj osobitý rukopis a své srdce.

 

Po projektu Little Hanoi, v rámci kterého portrétovali příslušníky vietnamské komunity působící v tržnici Sapa, si udělali několikaletou tvůrčí pauzu. Tu ukončili zatím posledním vystaveným projektem Národní obrození, ve kterém zachytili Vietnamce stylizované jako osobnosti české národní historie. Na květen letošního roku chystají velkou výstavu v pražské Špálově galerii. 

 

 


 

POZNÁMKA

V textu byly použity informace z bakalářské diplomové práce obhájené v roce 2012 na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě – Roman Dobeš: Štěpánka Stein&Salim Issa - monografie.

...

Vloženo: 12.01.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52