Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Sobol: Cesta může být cíl

Po černobílém pábení Evy Fukové a aktuální barevné tvorbě Tona Stana připravila pražská galerie Leica na letní měsíce výstavu dánského světoobčana Jacoba Aue Sobola. Pokud bychom tento soubor stručně popsali jako černobílý pohled na cestu vlakem z Moskvy, přes Ulánbátar do Pekingu, vyvolali bychom nerealistické očekávání klasické dokumentárně-humanistické “rail movie”. Sobolův soubor však není prostou informací o vlacích a lidech, ale osobní výpovědí o autorových niterných pocitech.

 

Sedmatřicátník Jacob Aue Sobol je člověk s neobvyklým životním příběhem a velmi specifickým pohledem na svět. Jeho poslední fotografie jsou nabité osobní zkušeností, nebezpečím, neustálým poznáváním, nahotou a erotikou a zejména ryzím pesimismem – a rozhodně tento dojem není pouze důsledkem použití černobílé tonality. I kdyby jeho snímky byly barevné, stále by obsahovaly onen výrazný a snadno zapamatovatelný rukopis. Leckdo by soubor mohl označit hanlivou nálepkou osobní fotodeník. Možná tak autor v minulosti začínal, jeho díla z posledního desetiletí však rozhodně obsahují mnohem více než pouhé konstatování o dění v autorově bezprostředním okolí. Jsou plné onoho zobecnění, které fotografické rozhlížení proměňuje na fotografickou analýzu. 

 

Narodil se v Dánsku, dva roky žil v Kanadě, dva roky pracoval jako lovec a rybář v Grónsku, dokumentoval život domorodců v Guatemale (za tento soubor dostal v roce 2006 cenu v soutěži World Press Photo), rok a půl vytvářel svůj soubor o Tokiu, další měsíce zachycoval děti v thajském slumu. Jeho posledním projektem byla už zmíněná cesta vlakem po Transsibiřské magistrále do čínské metropole. 

 

Rusko, Mongolsko a Čína mají pro obyvatele Evropy rozměry vymykající se jejich životní zkušenosti. Tak jako běžný člověk neumí uvažovat v řádu miliard korun, i ony tisíce kilometrů železničních kolejí vlnících se z hlavního města Ruska do Pekingu jsou veličina, kterou my Středoevropané pochopíme, až když tuto cestu absolvujeme. Právě po tom toužil i fotograf Jacob Sobol. Podle jeho slov původním záměrem bylo dokumentovat nastupující a vystupující spolucestující, intimní situace v kupé, vztahy a vazby organicky se vytvářející během 14 dnů jízdy. Problém však byl v tom, že jeho vlak byl prakticky prázdný, k onomu koloběhu lidí a vztahů nedocházelo a autor tak musel hledat jinou formu k vyjádření svých pocitů. Rozhodl se tedy svůj aparát otočit z interiéru vlaku do jeho okolí. Fotografoval skrz okno ubíhající okolní krajinu a zejména pak obyvatele a prostředí třech měst ohraničujících jeho velkou cestu – Moskvy, Ulánbátaru a Pekingu. 

 

Sobolův svět není prvoplánově hezký. Nacházíme na něm introvertní pohledy na odraz ulice ve skleněné výloze, řady syrových snímků nahých ženských postav na posteli, portréty mužů i žen v nejrůznějších situacích, vyšlapané cesty ve sněhu připomínající falický symbol či kříž, pusté krajiny, záběry pravoúhlých panelákových budov v kontrastu s neurčitým tvarem stromů bez listů (přičemž podobnou scénu autor objevil v Moskvě i v Pekingu). Tak jako třeba český dokumentarista Jindřich Štreit nachází kdekoliv na světě obrazy radosti, lidského řádu a naděje, realita o třicet let mladšího Sobola je zcela jiná. Jeho pohled je přísně individuální, tvrdý, temný. Světelná atmosféra jeho záběrů – přičemž je otázka, do jaké míry jí pomáhá v počítači – je velmi osobitá a připomíná scény zachycené na divadelním jevišti či během úplňkové noci. 

 

Musím říct, že za nejsilnější a nejkompaktnější autorův soubor považuji dokument o guatemalské rodině, který v roce 2005 získal první místo v kategorii Každodenní život na World Press Photu. Aktuální práce z cesty po Transsibiřské magistrále je zachycena upřímně, s mimořádnou autorovou angažovaností a otevřeností. Chybí mi zde však prvek nepřehlédnutelné vnitřní provázanosti, jež jsem oceňoval na předchozích souborech, které vznikaly v prostředí vymezeném hmatatelnými hranicemi.

 

 

Rozbitý prostor pražské galerie Leica některým výstavním projektům prospívá a jiným nikoliv. Dovoluji si tvrdit, že právě Sobolův soubor, ono vyprávění o cestě na nejdálnější východ, bych raději sledoval jako dlouhý příběh na jediné stěně či v jediné místnosti. Jednotlivé sály (či spíš místnůstky) galerie Leica umožňují oddělit jednotlivé kapitoly fotografova příběhu, seskupit do logických souvislostí snímky propojené nějakými dějovými, kompozičními nebo technickými vazbami. Sobolův soubor je však jak jízda vlakem, jednotlivé zvětšeniny jsou jak bezejmenné stanice míhající se za oknem rychlíku. Místo separace by jim naopak prospělo umístění do přehledné řady. Paradoxně přiznávám, že jsem si snímky z výstavy Příjezdy a odjezdy | Moskva – Ulánbátar – Peking mnohem lépe užil při jejich prohlížení ve webové prezentaci agentury Magnum než v samotné galerii.

 

 


 

 

POZVÁNKA NA VÝSTAVU

Jacob Aue Sobol: Příjezdy a odjezdy | Moskva – Ulánbátar – Peking

Leica Gallery Prague, Školská 28, Praha 1

21. 6.–8. 9. 2013 (otvírací doba: pondělí až pátek 11–21 hodin, sobota a neděle 14–20 hodin)

Vstupné: dospělí 70 Kč, studenti, děti nad 12 let, senioři od 60 let 40 Kč, rodina 2 dospělí + děti 140 Kč, studenti uměleckých škol 30 Kč, děti do 12 let a hendikepovaní 0 Kč. 

www.lgp.cz

 

 

WEB

Snímky Jacoba Aue Sobola najdete na www.magnumphotos.com nebo www.auesobol.dk.

...

Vloženo: 17.08.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52