Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

František Dostál: Plachý fotografující

O Františku Dostálovi se říká, že je fotografem humoru. Někdy jsou to takové prsaté řachandy s věncem půllitrů v rukou, častěji jde však o druh legrace, který vám jen slabě zacuká koutky rtů. 

 

Když si zpětně vzpomínám na své dětství v 70. a 80. letech minulého století, uvědomuji si, že jsem Dostálovy fotografie potkával na každém kroku. V novinách, časopisech, knihách... Autor sám tvrdí, že co do počtu uveřejněných snímků je jedním z nejúspěšnějších českých autorů v historii, přestože po celý život zůstal amatérem. Představoval svá díla na desítkách autorských výstav, obeslal bezpočet salonů a kolektivních přehlídek po celém světě, jeho zvětšeniny byly k vidění i na výstavách soutěže World Press Photo. Sám k tomu říká: “Přes 90 % později zveřejněných snímků jsem redakcím doručil bez objednávky a korespondenčně. Vždy jsem se pečlivě zamýšlel nad tím, pro jaký typ čtenáře je ten který titul určený a podle toho jsem volil motivy snímků. Například jsem věděl, že Květům je zbytečné poslat reportáž z hospody a naopak Mladý svět jí může využít.”

 

František Dostál se narodil a vyrůstal v chudých poměrech prvorepublikových a protektorátních Vršovic v dnešní Praze 10. Tedy v prostředí a v období dobře známém ze Svěrákova filmu Obecná škola. Setkával se se skutečným učitelem Hnízdem i s Rosenheimovi, často si hrával v Elektrárenské ulici u chudinské kolonie na Bohdalci, kde se odehrála jedna z klíčových scén zmíněného filmu. Také zbytek jeho rodiny měl vztah k této části předměstské Prahy, protože strýc pracoval jako zahradník v dvojdomě bratří Čapků v novinářské a spisovatelské čtvrti mezi Vinohrady a Vršovicemi.

 

Když bylo Dostálovi patnáct let, dočetl se v otcových Rodokapsech, že hospoda U Klokana je vyhlášeným místem pražských trampů. Protože tento podnik sídlil přímo v jeho domě, začal jej navštěvovat a poznal, že místní štamgasti jsou jeho krevní skupina. Spolu s nimi pak začal na víkendy vyrážet z vršovického nádraží k řece Sázavě, kde se pod zlenickou hláskou u Senohrab scházela svobodná parta lidí, která mu učarovala. 

 

Fotoaparát si sebou na Sázavu vzal až zhruba o 12 let později. Nejprve fotografoval jen tak, nezávazně, aby pro své přátele vytvářel obrazové vzpomínky na příjemné chvíle. Jistý čas dokonce ani nearchivoval negativy, protože mu nedocházelo, že zachycené snímky měly dlouhodobější význam. Intenzita, s jakou od poloviny 60. let zaznamenával svět okolo sebe však způsobila, že jeho dokument od Sázavy je mimořádně cennou sociologickou sondou života české společnosti od 50. let do dneška. V jeho fotografiích se odráží báječná svoboda víkendového života, která vyvažovala v té době sešněrované a prudérní poměry šestidenního pracovního týdne. Připomínám, že se jednalo o podivné časy, kdy americká vlajka na bundě byla provokace a přes normu delší vlasy na mužské hlavě už znamenaly rebélii proti systému. 

 

Autor měl to štěstí, že se trefil do poměrů, kdy kdy v tištěných médiích klesala poptávka po čadících továrnách a rozesmátých traktoristech. Obrazoví redaktoři hledali autory, kteří by dokázali navázat meziválečnou magazínovou fotografii, čemuž Dostál výborně vyhověl. Jeho po desetiletí vytvářené záběry odrážejí zvědavost jeho očí, které se otáčejí za čímkoliv zajímavým. Za slečnou v krátké sukni, za cyklistou s obrovským francouzským klíčem na zádech, za mrskajícími se nohami s potapěčskými ploutvemi, na které z břehu hledí chlapec v námořnickém tričku. Na rozdíl od většiny z nás se však autor neomezí jen na zvědavé ohlédnutí, ale pro sebe i pro nás přiloží k oku aparát a exponuje. Díky tomu jeho záběry – ať už ty od Sázavy nebo z prostředí pražských ulic – věrně odrážejí změny v módě, designu automobilů, údržbě veřejných míst i pohledu lidí na to, co je běžné a co neobvyklé. 

 

Dostál se tak trochu nehodí do dnešní doby. Neplaví se na vlně mrtvého hyperrealismu ve fotografii, preferuje pulzující živelnost tohoto média, přestože může být provázena výrazným zrnem, tmavší tonalitou nebo dalšími kvalitativními mouchami. Více než o překvapení usiluje o formulaci osobních obrazových výpovědí. Málokdy vstupuje s fotografovanými do přímého kontaktu, spíš je to takový lovec drobných okamžiků, které se před ním objeví a za několik vteřin mizí. 

 

 

Plachý fotografující – jak sám sebe František Dostál sám tituluje – se za pár dní dožívá 75 let. Přeji mu za redakci mnoho sil do dalších let. Na závěr uvádím citát, který jsem si od něj vyslechl před pár lety při sestavování rozhovoru pro našeho předchůdce, časopis DIGIfoto. Myslím si, že dodnes neztratil nic na svém obsahu: “Všem kritikům, kteří legraci ve fotografii podceňují, doporučuji, aby si to zkusili. Není vůbec jednoduché najít hranici mezi jemným obrazovým humorem a přízemním primitivismem. Vytvořit úsměvné snímky, aby nebyly křečovité, trapné nebo zesměšňující – to byl, je a vždy bude pořádný oříšek.”

...

Vloženo: 19.05.2013 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52