Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Tomáš Bican: Nejde mi o romantiku mizejícího světa

Tomáš Bican je pražský fotograf s výrazným rukopisem. Přes svůj nízký věk se stal známým autorem, který nehledá prvoplánově krásné prostředí ani se nevyžívá v dokumentování světa v rozkladu a rozvalinách. Jeho doménou jsou taková místa, kde toho na první pohled moc nevidíme. Pusté přírodní či městské krajiny, ve kterých hledá vlastní představy a vize. S Tomášem Bicanem jsme se setkali na pražském Žižkově. Hovořili jsme spolu při čaji v přízemním bytě bez televize, zato s úžasnou vyhlídkou na život na městské ulici.

 

Rozhovor s Tomášem Bicanem



Přemýšlel jste v dětství o tom, že se stanete fotografem?
Asi nebudu příliš originální, ale jako dítě mne lákala spíš kariéra popeláře. Bohužel mi to rodiče časem rozmluvili.


Kdy se vám poprvé dostal do ruky fotoaparát?
Vybavuji si, že jsem pomocí Smeny a Ljubitelu dokumentoval dění na školách v přírodě už někdy ve třetí třídě. Většina tehdejších snímků byla neostrá, podexponovaná a poškrábaná. Když se na tuto tvorbu zpětně dívám, říkám si, že jsem se tehdy téměř trefi l do současných fotografických trendů. Vážněji jsem se začal fotografi i věnovat ve věku osmnácti let po přijetí na Pražskou fotografickou školu.


Proč jste po gymnáziu a jazykové škole nestudoval např. na FAMU?
Zkusil jsem PFŠ, protože jsem netoužil po studiu teorie fotografie a jejích dějin ani jsem nehledal inspiraci pro vlastní tvorbu. Zajímaly mne jen možnosti, jak vylepšit technickou stránku snímků. I tato škola mi však přišla až příliš teoretická a já si řekl, že se vše nejlépe naučím sám. S odstupem času ovšem musím uznat, že mi v minulosti scházela řada znalostí, které jsem si musel doplňovat v drahých workshopech.


Náhradní vojenskou službu jste prožil v archivu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Jak vás tato praxe ovlivnila?
Asistoval jsem panu Mlčochovi při přípravě výstav Drtikola, Röslera a dalších, a navíc jsem měl krásný výhled na židovský hřbitov. Byla to velice příjemná zkušenost, ale po fotografické stránce mne nijak zásadně neovlivnila. Každopádně na rok a půl v archivu fotografie vzpomínám opravdu velice rád.


Vaše fotografie mají osobitý styl založený na vysokém kontrastu a malém počtu detailů. Jak jste k této tvůrčí metodě dospěl?
Nikdy jsem neměl trpělivost na proměřování expozice. Čas a clonu jsem nechával na expozimetru Nikonu FE a ve snímcích v protisvětle mi vycházely pouze siluety. Tato zdánlivá chyba se vlastně stala předností a jedná se o jednu z typických složek mého rukopisu.


Mimimalistický dojem z vašich snímků podtrhuje „vyžrané“ nebe.
Exponuji s takovým světlem, jaké je v danou chvíli k dispozici. Klasická krajinářská fotografi e mě nikdy neoslovovala. Nemá pro mě význam krajinu pouze zdokumentovat, ať už je sebekrásnější. Raději si ji vezmu a přetvořím k obrazu svému. Digitální přístroje, se kterými v poslední době také pracuji, jsou tolerantnější k mé nechuti zabývat se parametry expozice.


Ovšem pokud digitální fotoaparát vyrovná kontrast vašich snímků, nevytratí se jejich charakteristické znaky?
Rád střídám formáty, žánry, motivy. Vždy, když mám pocit, že už jsem se v určitém pohledu na svět vyčerpal, přeskakuji do nové polohy.


Proč?
Mám rád změnu. Nejraději bych neustále od něčeho utíkal a něco nového objevoval.


Jaké polohy jste už vystřídal?
Mé oblíbené téma, kterým je městská krajina, se od začátku příliš neměnilo. Pracoval jsem s ním podvědomě, i když jsem při tom koketoval s portrétní či dokumentární fotografií. Co se ovšem střídalo, byly formáty. Od kinofilmu jsem postupně přešel přes panoramatickou fotografii až ke čtverci.


Co pro vás bylo největším skokem?
Přechody mezi formáty nebyly až tak razantní. Nějakou dobu jsem používal zároveň kinofilmový Nikon i panoramatický Noblex. Stejně tak jsem později zkombinoval panorama se čtvercem. Největší skok mě asi čeká v budoucnu hlavně se změnou tématu.


Jak poznáte, že už u vás končí jedna tvůrčí etapa a začíná další?
V posledních letech svérázným způsobem - tak, že přijdu o fotoaparát. Nejprve jsem neuhlídal Noblex ve vlaku do Kalkaty a tento rok zase Hasselblad v autobuse do Limy. Náhodou se to vždy stalo v době, kdy jsem začínal mít pocit, že se již opakuji a že je na čase změnit formát.

 

Nepředpokládám, že vždy tu ztrátu provázel pocit „dobře, že už je pryč“...

To opravdu ne! Měl jsem k oběma přístrojům skutečný citový vztah.


Znamená to, že např. po okradení v Indii jste tam už nefotografoval?
Měl jsem před sebou ještě měsíc cesty a bez fotoaparátu bych si připadal bezprizorný. Na bazaru v Dillí jsem si pořídil hodně starou Yashiku. Většina exponovaných snímků se na negativu sice vůbec neobjevila, ale ty, které vyšly, byly opravdu velmi „indické“. Paradoxně se tyto fotografie řadě lidí líbí víc než moje tvorba pořízená Hasselbladem. Mám však tušení, že to není kvůli jejich obrazovým kvalitám. Je v nich jen kouzlo nechtěného.


Krátkou dobu jste v rámci svého dokumentaristického období fotografoval romské osady na Slovensku.
Toto téma v posledních letech přitahuje mnoho fotografů a již dávno se z něj stalo klišé. A když mi v osadě Žehra řekli místní Romové, že během jediného roku už k nim přijelo pět dokumentaristů, sbalil jsem se a odjel. Myslím, že kromě Koudelky vytvořil silný soubor s touto tematikou jen Karel Tůma, který za něj také oprávněně obdržel 1. cenu na Czech Press Photu. Na východní Slovensko jezdil mnoho let. Pracoval na tomto tématu s nasazením, kterému nedokážu konkurovat.


Jak se vám, fotografovi krajiny, pracuje s lidmi?
Dokument se mi vždy velmi líbil, ale zjistil jsem, že na něj bohužel nemám náturu. A navíc mám neodbytný pocit, že klasický černobílý dokument i jeho subjektivní odnož stojí již řadu let na jednom místě.


Kde všude jste v minulosti fotografoval?
Kromě mnoha míst západní Evropy jsem pracoval na Kubě, v Maroku, Indii, Mongolsku nebo v Jižní Americe.


Jak byste popsal typ krajiny, který vás inspiruje?
Nejlépe se mi fotografuje tam, kde - s nadsázkou řečeno - nic není. Vyhovuje mi jednoduchý typ krajiny, kde mám větší prostor pro čisté a abstraktní kompozice. Snadno se mi tvořilo například v Mongolsku, Indii a v Maroku. Ovšem inspirující je pro mne i moderní velkoměstská architektura.


Na které místo se ještě plánujete podívat?
Rád bych se zas vrátil do Rotterdamu a nafotil tamní úžasný přístav. Tentokrát na barvu.


Láká vás jednoduchá průmyslová krajina, např. severočeské Mostecko?
Vedle severních Čech na mě silně zapůsobily třeba povrchové doly v polské Bogatyni. Já měl pro tento typ krajiny vždycky slabost. Dokonce má pro mě větší kouzlo než klasická příroda. Fotograficky už ale byla zdokumentována tolikrát, že pro mne nemá cenu se jí zabývat.


S jakým záměrem vznikají vaše krajinářské fotografie městské krajiny?
Určitě mi nejde o zaznamenání nějaké romantiky mizejícího světa. V Indii, Maroku, Rotterdamu, na pražské periferii v Libni i v Karlíně jsem pracoval pouze proto, abych tam našel své kompozice.


Kde byla vyfotografována vaše poslední výstava?
Jedná se o směs snímků z celého světa. Na lednové výstavě v Českém centru Praha budou snímky z brazilského Manausu, z Varšavy, Prahy, Váránasí a Rotterdamu. Na jednotlivých místech mi nezáleží, pohromadě fotografi e drží hlavně forma a styl.


Jaký pocit zažíváte při výstavách svých fotografií?
Jsou jako odrazový můstek, který mi umožní vydat se od hotové práce někam dál. Každá moje výstava zatím byla bilancí předchozího období a potvrzovala změnu ve směru mojí tvorby.


Vaše fotografie jsou natolik minimalistické, že mohou vznikat v aparátu stejně jako ve Photoshopu.
To už je dnes možné říct o jakémkoli snímku. Je však pravda, že s mými posledními fotografi emi by grafi k moc práce neměl. Ale přísahám - jsou exponované Hasselbladem!


Je mi sympatické, že prezentaci svých fotografií nekomplikujete překombinovanými názvy.
U názvů výstav i fotografií mám rád věcnost. Rádoby vtipné a poetické názvy jsou mi vždy podezřelé. Většinou se snaží odpoutat pozornost od faktu, že fotografi e zas tak zajímavá není.


Kteří fotografové vás oslovují svými názory nebo praktickou tvorbou?
Z tradičních jmen obdivuji zejména Antonína Kratochvíla a Josefa Koudelku. Oba fotografují stále svůj styl a přitom se nebojí radikálně přeskakovat mezi žánry. Ze zahraničních autorů musím uvést jméno Antona Corbijna. Na rozdíl od mých jiných bývalých oblíbenců mě stále oslovuje a inspiruje. V poslední době mě zaujala aktuální tvorba a zejména přednáška Mira Švolíka na Blatenském fotografickém festivalu. V jeho tvorbě nechybí hravost a především originalita.


Občas zdůrazňujete svůj zájem o vítězné fotografie World Press Phota. Jste obdobně nadšený i české obdoby soutěže?
Samozřejmě by bylo nespravedlivé přímo porovnávat úroveň české žurnalistické soutěže se světovou. Ale vnímám také rozdíl, který není přímo závislý na množství fotografů, kteří obesílají tyto dvě soutěže. Na Czech Press Photu mi chybí chuť více experimentovat. V jednotlivých ročnících se mezi oceněnými snímky objevují stále stejné typy, jako kdyby v našem oboru neprobíhal žádný vývoj. Málokdy se mezi vítězi objeví snímek, který má vedle zpravodajské funkce i výtvarné kvality. Jestli je to chyba poroty, či fotografů, to opravdu netuším.


Život volných fotografů v Česku není jednoduchý. Při každém rozhovoru s uměleckým fotografem se proto zajímám, jak si vydělává na živobytí. Někdo vytváří produktovou fotografii, módu, reportáže z firemních akcí, jiný pracuje pro sdělovací prostředky nebo má naprosto odtažitou profesi.
Už dvanáct let je hlavním zdrojem mých příjmů prodej fotografií na Karlově mostě v Praze. Nestydím se za to a ani se tím nechlubím. Komerční a volnou tvorbu striktně odděluji.


Jak se v posledních letech změnil vkus návštěvníků Prahy?
Když jsem v polovině 90. let na mostě začínal, Praha byla ve světě považovaná za „Amsterdam Východu“ - tajemné kulturní město s úžasným geniem loci. Cizinci tehdy kupovali fotografie, za kterými jsem si stál. Dnes je Praha spíše skanzen a s tím se posunul i typ turistů a jejich vkus. Poklesnul zájem o výtvarné záběry města a více se prodávají technicky precizní pohledy na památky.


Na čem nyní pracujte v oblasti volné tvorby?
Od doby, kdy jsem se v březnu vrátil bez fotoaparátů z Bolívie, jsem v podstatě nevyfotografoval jediný záběr. V těchto dnech nicméně uvažuji o koupi fullframové zrcadlovky, tak musím rychle něco vymyslet, než o ni zase přijdu. Jisté je, že krajina mě do budoucna neláká. Spíše bych se časem rád věnoval inscenované fotografii. Ještě se sám sebou nechám překvapit.

 


 


Mladý pražský fotograf Tomáš Bican se věnuje fotografii od dětských let. Vystudoval gymnázium, jazykovou školu a absolvoval čtyři roky Pražské fotografické školy. Náhradní vojenskou službu prožil v Uměleckoprůmyslovém muzeu. Už od osmnáctého roku života se Bican tvůrčím způsobem zabývá městskou, urbanizovanou a průmyslovou krajinou. Během let si vytvořil charakteristický styl, který lehce měnil v závislosti na používané technice. Fotografoval na řadě míst světa včetně Mongolska, Maroka nebo Indie. Za své fotografie hlavního města České republiky byl 25krát odměněn v soutěži Praha fotografická. Dvakrát uspěl v soutěži Czech Press Photo. Od městské krajiny nyní pomalu přechází k portrétní a inscenované fotografii. Kromě České republiky vystavoval ve Finsku, Rusku, Maďarsku a Polsku. Na příští rok připravuje výstavu v bulharské Sofii. Soubor panoramatických snímků pod názvem Město vystavil v roce 2006 v pražské galerii Václava Špály. Současné období uzavře výstavou s názvem Krajina, která proběhne v Českém centru Praha v lednu 2010. 

 

 


 

Čím fotografuje Tomáš Bican

Žižkovský fotograf Tomáš Bican vyrůstal s fotoaparáty Ljubitel, Smena, Pentacon Six a Praktika. „Aparát jsem se naučil obsluhovat už v osmi letech. Vážněji jsem se však začal zabývat fotografi í až ve věku osmnácti let, kdy jsem se přihlásil na Pražskou fotografickou školu,“ dodává. Později si pořídil aparáty Nikon FE, Noblex 135 (který mu ukradli ve vlaku do západobengálské Kalkaty) a Hasselblad 501 C (přišel o něho v autobusu do peruánské Limy). „S ukradeným fotoaparátem pro mě většinou končí práce na daném žánru či motivu. Mým posledním fotoaparátem byl Nikon D70, který jsem před nedávnem prodal. V současnosti nemám žádný fotoaparát a čekám, jak se situace dále vyvine. Uvažuji o koupi Nikonu D700,“ zmiňuje Bican.

...

Vloženo: 30.12.2009 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52