Přehled akcí

« Listopad 2017 »
Po Út St Čt So Ne
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930   

Petr Vilgus na facebooku

Petr Vilgus na Facebooku

Odkazy

Ondřej Liška

Petr Štěpánek

Zelená Praha

Prahou na kole

Cyklojízdy

Archív webu

Archív článků

Aktuální článek

Aleš Kuneš: Paniku z obrazové záplavy léčím dobrou fotkou

S fotografem, pedagogem, kurátorem a publicistou Alešem Kunešem jsem se setkal v období vrcholící kampaně před komunálními volbami. Do ulic vtrhly plakáty stran, z každé lucerny se na nás z fotografi í usmívali zájemci o nejrůznější funkce. Počátky Kunešovy umělecké tvorby souvisely právě s hledáním cesty fotografi ckého díla do veřejného prostoru. Jak sám poznamenává, dnes je tento způsob prezentace umění mnohem těžší než před 15 lety.

 

Rozhovor s Alešem Kunešem

 

V těchto dnech nás obklopuje nezvyklé množství obrazových sdělení. Jak se na ně dívá člověk, jehož celoživotním tématem je vstup fotografie do veřejného prostoru?
Nejjednodušším způsobem, jak v 80. letech něco vystavit, bylo vylepit fotografi e do veřejného prostoru - na ulici nebo třeba pod most. Nešlo jen o prezentaci umění, proces vyvěšování byl dobrodružnou akcí se silným prožitkem pro všechny zúčastněné. V té době byla situace od dneška v mnohém odlišná. V městské krajině neexistovaly velkoplošné reklamy, sprejerství bylo kuriozitou, maximálně někdo napsal na zeď, že Jenda je vůl. Navíc většina veřejných míst patřila všem, tedy nikomu. Když se na šedivém betonu objevil obraz, šlo o zázračnou změnu a pro diváky to byla událost. Dnes si majitelé své stavby dobře hlídají, billboardy zas vnesly do města i mimo něj přemíru obrazového šumu. Divák se unavil a otupěl.


Jedním z vašich prvních průniků do veřejného prostoru byla Kampaň pod pražským mostem Barikádníků.
Tuto akci jsme podnikli v roce 1990. Nafotografoval jsem a nazvětšoval velkoplošné fotografie, které jsme společně s několika přáteli umístili na pilíře mostu. Sešla se tam zajímavá společnost - do pracovních plášťů se oblékli grafici Ota Karlas a Karel Čapek nebo módní návrhář Ladislav Vyskočil. Během několika hodin vylepili zhruba 200 metrů fotopapíru. Já jsem celou akci režijně korigoval, zatímco oni se aktivně podíleli na způsobu rozmístění fotografi í do prostoru. Měl jsem také štěstí na dokumentátory akce - fotili ji tehdy začínající reportéři Jiří Křenek a Jan Schejbal. Jen málo českých fotografů mělo navštěvovanější výstavu než já. Pod mostem je autobusová zastávka a hned vedle něj studentská kolej. Každý den se výstavou valily davy diváků.


Jak dlouho tam ty fotografie vydržely?
Pro mě byl zajímavý nejen proces vylepení, ale i stárnutí fotografií. V té době naštěstí nebyla běžná agrese vůči předmětům na ulicích. Zato o několik let později při přehlídce Umění ve veřejném prostoru mi hned druhý den volala rozčilená koordinátorka projektu, že lidé přes noc vše otrhali. Snímky z Kampaně vydržely na místě skoro sedm let. Tehdy se sem dostali zahraniční studenti FAMU, kteří měli pocit, že je třeba tuto „zašlou galerii pod širým nebem“ obnovit. Moje fotografie zatřeli barvou a nalepili sem svá díla.


Dalším výstavním prostorem byl bazar nábytku na Libeňském ostrově a na vysočanském nádraží. Proč jste si vybíral tak „nevýstavní“ místa?
Rozhodně to nebyla planá snaha najít pro výstavu co nejoprýskanější prostor. Hlavní inspirací pro mě a všeumělce Ivana Mečla byly fotografi e Jana Hudečka, který na Libeňském ostrově vytvořil skvělé snímky. Nakonec jsme tu uskutečnili výstavní projekt otevřený širokému spektru autorů - zúčastnili se mimo jiné Markéta Othová, Veronika Bromová, Pavel Mára, Tomáš Pospěch, Robert Silverio, Andrea Lhotáková, Michaela Brachtlová, Lucie Škvorová a okruh okolo sdružení Divus. Vstoupili jsme do bazaru a vytvořili tam vlastní řád. Fascinoval nás příběh odložených věcí, které zde končily svůj starý život a čekaly na své nové uplatnění. Bazar, to bylo podivně „vratké“ místo, v němž věci končí a zároveň se „reinkarnují“.


Projekt Vihorlat jste zase fotografoval během cesty vlakem.
V Praze jsme si pronajali lůžkové kupé rychlíku a cestou do Olomouce jsme nafotografovali celý projekt. V Olomouci jsme si prohlédli galerii, ve které měla být výstava instalována, a jeli zpět. Vše jsme zpracovali bez plánu, na základě okamžitých nápadů. Josef Moucha to v recenzi srovnával s avantgardními záznamy Alexandra Hackenschmieda.


Jakou tvorbou se zabýváte nyní?
V poslední době intenzivně fotografuji mobilním telefonem - Qtekem. Vytvářím s ním panoramata složená z několika záběrů. Výsledkem jsou zvětšeniny o hraně 70 cm a více. Digitální fotografie - a speciálně ty „mobilní“ - jsou pro mě obrovským dobrodružstvím. Vývoj digitální technologie byl neuvěřitelně strmý, pořád se nezastavil a já jsem rád, že se ho jako tvůrce aktivně účastním. V oblasti teorie a kurátorství teď pracuji na pozůstalosti mimořádně zajímavé osobnosti 50. a 60. let 20. století - Ludvíka Součka. Navíc mě vzrušuje to údobí, kdy se stalinismus lámal ve svobodnější režim.


Kdo vás seznámil s fotografií?
První informace jsem získal v „Součkových dobách“ od svého dědečka. Představil mi onu alchymii koupelen s hadrem na okně a červenou lucerničkou vyrobenou z překližky. První vlastní fotoaparát - kinofilmový Tenax - vyhrál můj tatínek v cyklistickém závodě. Hlubší vědomosti jsem získal až mnohem později.


Jak přímočará byla vaše cesta k fotografii?
Jako kluk jsem měl hodně zájmů, mimo jiné jsem byl po otci obstojný cyklista. Po práci fotoreportéra jsem zatoužil, když jsem na sportovních akcích viděl tyto muže při práci. Naštěstí právě v té době se v Praze znovu otevřela možnost vyučit se fotografem. Do fotografi e jsem tedy vstoupil hned jako profesionál, bral jsem dokonce měsíční odměnu 30 korun. Později jsem vychodil Střední průmyslovou školu grafickou a po dvouleté vojně jsem byl přijat ke studiu na FAMU.

 

Na učilišti jste později také sám vyučoval.
Několik let jsem vedl kurzy na Smíchově a v Domě dětí a mládeže v Karlíně. A pak jsem řadu let šéfoval ateliérní praxi v pražském fotografickém učilišti. Prošla jím řada velmi talentovaných fotografů: vyhovovalo jim, že zde praktická cvičení výrazně převládala nad sezením v lavicích. Někteří pak absolvovali FAMU či ITF. Prolétli okolo mne lidé jako fotograf závodů F1 Jiří Křenek, reportéři Michal Růžička či Jan Schejbal, Lucie Škvorová, zakladatel časopisu Post Petr Lukáš, cestovatelé Martin Wágner a Filip Singer, rozvětvená rodina Saudkova byla zastoupena Idou a Berenikou. Samozřejmě úspěšní mohou být i ti, kteří školu z vlastního rozhodnutí nedokončili - třeba fotograf Jakub Ludvík.


V čem jsou fotografičtí učni jiní než středo školáci?
Absolventi učiliště méně rozmýšlejí pro a proti, jsou na rozdíl od studentů středních uměleckých škol přímočařejší a razantnější ve své snaze o uplatnění.


Můžete jmenovat výtvarníka nebo směr, který vás inspiruje?
Nejvýraznějším vzorem pro mě byla a je meziválečná avantgarda. V některých postupech jsem se zase inspiroval šéfredaktorem prvorepublikového časopisu Pestrý týden Jaromírem Johnem. Ten po léta budoval sbírku nejneuvěřitelnějších fotografi í různých účastníků časopiseckých soutěží a vytvářel z nich vlastní umělecká díla. Já jsem zase chodil do sběren surovin a zpětně vykupoval staré kinofi lmy (z jejich emulze se získávalo stříbro). Tehdy bylo běžné, že lidé likvidující pozůstalosti odnášeli celoživotní dílo svých předků do těchto výkupen, kde jim za vše vyplatili pár korun. Později jsem z nich sestavil ilustrace k článkům v časopise Divus. Párkrát mě napadlo, zda z výběru toho nejlepšího nevytvořit fiktivního nově „objeveného“ autora. Možná by nedosáhl kvalit Miroslava Tichého, ale i tak by to mohla být událost.

 

Na začátku jsme hovořili o únavě dnešního diváka z obrazových sdělení.
Každý občas zažívá znechucení z přemíry průměrných obrazů. Sám jsem navíc porotcem v několika fotografi ckých soutěžích a občas bytostně toužím nevidět milionkrát stejně vykalkulované západy slunce nebo makrofotografi e brouků. Když si odmyslím relaxaci útěkem do divočiny, je nejprostším odpočinkem pohled na krásné fotografie. Pro tyto účely mám svůj okruh klasiků.


Podle jakých kritérií poznáváte dobrou a špatnou fotografi i?
Jsou mi sympatické projekty zpracované lidmi, pro které je tvorba bezprostřední součástí jejich osobnosti a života. Takový pocit mám například z fotografií Barbory Kuklíkové. Když dokumentuje život cizinců, je jasné, že nešlo o půlhodinové fotografování v neznámé společnosti, ale o dlouhodobý záznam života přátel. Aktuální série o průběhu jejího mateřství je ve své zdánlivé všednosti pozoruhodnou zprávou o každodenním životě ženy a dítěte. A stejně intenzivní - a přitom zcela odlišné - jsou nervní londýnské záznamy Dušana Kochola.


Mluvil jste o své účasti v porotách fotosoutěží. Jak se tato činnost změnila po nástupu digitálních technologií?
Digitální technologie ve fotografi i vedou k nadprodukci. Některým autorům navíc chybí odvaha vybrat jeden snímek a posílají třeba dvacet variant. Stále aktuální jsou slova už zmíněného Jaromíra Johna. Těm, kteří zamýšleli poslat své fotografie do amatérské soutěže, doporučoval tento postup: postavte si štafle na Václavské náměstí, vylezte na ně, držte před sebou několik hodin své fotografi e a sledujte reakce chodců. Pokud budou nadšené, fotografie pošlete do soutěže. Myslím si, že řada dnešních autorů by si měla se svými snímky stoupnout na nějaké náměstí.


Chápu správně, že vzpomínáte na doby papírových fotografií?
Rozhodně nelpím na starých postupech jen proto, že jsou osvědčené. V principu jde pořád o totéž - o plošný záznam trojrozměrného světa. Materiální fotografie mi však při hodnocení ve škole i v soutěžích trochu chybějí. Postrádám fyzický kontakt s papírovou podložkou, rozložení zvětšenin po podlaze... Toto odhmotnění fotografií vnímám jako jeden z mála záporů digitalizace. Mně přijde práce s nehmotnou fotkou nepřirozená, ale až vyroste první „nefyzická“ generace, nebude to řešit. Dnešním dětem přijde běžné telefonní sluchátko bez kroucené šňůry. Za pár let bude internet plný virtuálních pytlů filmů ze sběren surovin, krabic od bot i archivů s přísnější strukturou.


Cítíte ještě nějaká rizika přechodu na digitál?
Teď v digitální fotografi i panuje období rychlých vzniků a zániků, ze kterého se -podobně jako z prvních daguerrotypií -moc nezachová. Stejně jsem přistupoval k významné části své tvorby. Většina autorských zvětšenin Aleše Kuneše zanikla někde pod mostem. Moje pozůstalost neodpočívá v depozitáři, ale přesto existuje. Sídlí v mé hlavě a ve vzpomínkách mých přátel.

 

 





Aleš Kuneš Narodil se 18. února 1954 v Praze. Po vyučení a studiích na Střední průmyslové škole grafi cké absolvoval v roce 1986 FAMU. Vyučoval v kurzech fotografi e, od konce 70. let pracoval v karlínském Domě dětí a mládeže a později vedl ateliérní praxi pražského fotografického učiliště. Od roku 1990 přednáší na ITF, v roce 2001 byl na FAMU jmenován docentem. Mimoškolní činnost Kuneš dělí mezi fotografování, publicistiku a kurátorství. Jeho volná tvorba zahrnuje performance a prezentace ve veřejném prostoru. Po roce 2000 realizoval trojici výtvarných projektů: detektivní komiks Pro strach uděláno, v němž rozvíjeli fotografie z policejních archivů, Trio Vihorlat ze stejnojmenného rychlíku a Nepřestávejte skórovat!!! věnovaný dětským reflexím rozpadu rodiny. Větší část jeho výstav byla představena v zahraničí, mj. v Nizozemsku, Německu, Rusku a ve Skandinávii. Jako kurátor organizoval řadu výstav, s Jolanou Havelkovou spoluzakládal festival Funkeho Kolín, několik akcí připravil s Ivanem Mečlem a společenstvím Divus. Výstavy sestavoval i pro Pražský dům fotografie a pro Uměleckoprůmyslové muzeum. Od 80. let publikuje texty o meziválečné avantgardní fotografii a o současné tvorbě. Jeho články otiskovaly např. Ateliér, Analogon, Yazzyk, Divus či Umělec. Za posledních 10 let napsal stovky článků o aktuálním dění ve fotografii.

 




Čím fotografuje Aleš Kuneš?
Aleš Kuneš odpovídá na otázku, čím fotografoval, jednoduše - skoro vším. Začínal s fotoaparátem značky Tenax, který jeho otec vyhrál v cyklistickém závodě. Během učení v ateliéru na Vinohradech měl možnost pracovat se špičkovými středoformátovými přístroji Hasselblad a Rolleifl ex a s velkoformátovou „linhofkou“. Na grafické škole si koupil Pentacon six TL a Mamiyu Press 23. V současnosti používá analogové fotoaparáty Mamiya 645 AFD, Linhof Technika 6 x 7, Sinar F 9 x 12 a Cambo 18 x 24, na kinofilm pak legendární Nikon F1. Vlastní široký rejstřík objektivů, většinou si však vystačí s perspektivou „záklaďáku“. K výběru digitálního přístroje Kuneš poznamenává: „Digitální fotograf dnes čile střídá aparáty. Na letošní Photokině jsem se rozhodl pro zajímavé a dlouhodobější řešení tohoto problému, nebudu ale dělat neplacenou reklamu a svou volbu si nechám pro sebe.“ Z digitálů používá Contax T VS digital, Canon EOS 400 D a občas kompakt Konica Minolta Dimage A 200. Ke své výbavě dodává: „Vůbec nejčastěji teď pracuji s fototelefonem Qtek Pocket PC 9000. Univerzálnost tohoto odolného kapesního počítače mně zatím stále dělá radost.“

 

...

Vloženo: 18.11.2006 | Autor: Petr Vilgus | Kategorie: Historik a publicista - články | Zpět


Copyright - © 2010 Petr Vilgus      Soukromá sekce

Creative Commons License
Uvedená práce (dílo), jejímž autorem je Petr Vilgus, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně 3.0 Česká republika

Design: [KYLI]
Aktualizováno dne: 18/01/13 13:49:52